Zvuková stránka jazyka

Hláskosloví

- hlásky jsou nejmenší části řeči, skládají se z nich slova

- dělí se na samohlásky, souhlásky, ou je dvojhláska, např. doufat

- hlásky mění význam i délkou, v češtině i psaním i nebo y

např. nabít - nabýt, býlí - bílý, vál - val, hračka - hráčka

Spisovná výslovnost

- výslovnost se někdy mění podle toho, jaké hlásky se vedle sebe setkají, proto se některé hlásky v některých slovech čtou jinak, než se píšou

a) o výslovnosti ve skupině párových souhlásek většinou rozhoduje poslední souhláska ve skupině, tomu říkáme spodoba znělosti

např. nízký = [ňíský], loďka = [loťka], sbírka = [zbírka]

důvod: mění se párové souhlásky lišící se znělostí (při znělých se rozkmitají hlasivky)

b-p, v-f, d-t, ď-ť, z-s, ž-š, g-k, h-ch (první je znělá)

v - nemění jiné souhlásky, samo se mění

např. květina = [kvjetina], včera = [fčera]

b) na konci slov se znělá souhláska čte nezněle

např. sníh = [sňích], zub = [zup]

c) ts, ds splývá v c, č

např. dětství = [ďectví], mladší = [mlačí]

Čtení souhlásek zdvojených

- zdvojeně je čteme v případě, když se jimi odlišují dvě podobná slova:

např. racci - raci, nejjasnější - nejasnější, nejjistější - nejistější

- jinak je většinou vyslovujeme zjednodušeně

např. okenní = [okeňí] , kamenný = [kamený]