Vypravování - vhodné prostředky

Co může učinit vypravování zajímavým

a) používání dějových sloves - jedu, slyším, řvu, pohni, chci se rozjet, podívám se dozadu, kolo hrabe, řeknu si, rozběhla se, chrochtají, kolo zabralo, křičím, budu muset skočit, skáču, dopadl jsem, hledám, ujel jsem...

b) přesné vystižení probíhajícího děje (i po okamžicích) - Zalíbilo se mu to tak, že si ani nevšiml, že stádo rozdělil na dvě poloviny, z nichž jednu sám pronásledoval, zatímco další jalovice začaly utíkat za ním...

c) využití přímé řeči - Jednou jsem se ptal bratra: „Jdu na hřiby, Tomáši, jdeš se mnou?" Brácha odpověděl: „Ne, budu doma." (za oslovením je čárka)

d) slova vystihující zvuky - Buch! Prásk! Čvách!

e) vhodná přirovnání - a jako střela vyletěl rovnou do hromady chrastí...

f) členění na odstavce podle obsahu - úvod, děj - může mít více odstavců, závěr

f) samozřejmě zajímavý děj

Dobrodružství s jalovicemi

Jednou o letních prázdninách jsem jel se svým bratrem do letního tábora. Byli jsme ubytováni ve dvoupostelových chatkách a kolem tekl potůček, na němž jsme si s kamarády pouštěli lodičky ze smrkové kůry.

Za táborem se za elektrickou ohradou pásly krávy. Jednou nám chtěl vedoucí ukázat, jak je nebojácný, vlezl do ohrady a začal jalovice prohánět. Zalíbilo se mu to tak, že si ani nevšiml, že stádo rozdělil na dvě poloviny, z nichž jednu sám pronásledoval, zatímco další jalovice začaly utíkat za ním.

Když si konečně uvědomil dusot kopyt za sebou, otočil se a spatřil, jak se na něj valí početné stádo. Zděšeně vykřikl a už prchal k ohradě a snažil se co nejrychleji dostat ven. Proto ohradu podlézal, dotkl se ale drátu, dostal ránu, znovu vykřikl a jako střela vyletěl rovnou do hromady chrastí.

Naštěstí utrpěl jen pár škrábanců, ale ještě dlouho se mu všichni smáli, jak ho jalovice doběhly...

Výlet na hřiby

Jednou jsem se ptal bratra: „Jdu na hřiby, Tomáši, jdeš se mnou?" Brácha odpověděl: „Ne, budu doma." Tak jsem vzal koš a nůž a šel jsem.

Hop! A už jsem za potokem. V lese je hrobové ticho. Sbírám hřiby. Už mám půl koše, když najednou se za mnou ozve zvuk větviček. Křup, křup! Začnu se klepat. Podívám se za sebe a tam nikdo. Otočím se a zas. Křup, křup! Nic si z toho nedělám. A najednou bum! Šiška mi spadla na hlavu. Zařvu: „Auúúú!" Otočím se a za mnou nic. Jdu dál. Slyším divný zvuk, takové chi, chi, chi. Podívám se za sebe a tam se brácha válí smíchy.

To křupání větviček, to byl on, a ta šiška, co mě trefila, ta byla taky od něho.

Dosbírali jsme koš a šli jsme domů.

Cesta do lesa

Jedu pro bratra do lesa. Najednou přede mnou něco slyším. Chro, chro, to je stádo nadupaných divokých prasat. Řvu na bratra: „Pohni si, dělej!"

Chci se rozjet, ale pořád slyším divný zvuk. Vrr, vrrr, vrr... Podívám se dozadu, a co nevidím, zadní kolo hrabe. Řeknu si: „A kruci!" Prasata se rozběhla a chrochtají stále silněji. Chro, chro!

Najednou kolo zabralo a já jedu. Při tom křičím na bratra: „Drž se, bude to dost drsný!" Přede mnou hrb. Pomyslím si: „Budu muset skočit!" Skáču. Buch! Prásk! Čvách! Dopadl jsem do velké kaluže, marně hledám jednu stupačku.

Prasata už nevidím. Ujel jsem jim.