Vypravování - zima

Koulovačka

Napadl první sníh a s ním přišel i nápad. S klukama jsme se o přestávce na školní chodbě domluvili, že se po vyučování sejdeme na kopci za vesnicí a tam se budeme koulovat.

Po škole jsme se sešli skoro všichni. Hned jsme se pustili do stavění bunkru ze sněhu. Tomáš, Petr a Bertík si postavili bunkr na kopci a my ostatní jsme si postavili svoji pevnost pod kopcem.

Měli jsme jen takovou hradbu uplácanou ze sněhu a politou vodou z potoka, ale pevná byla dost, protože voda pěkně zmrzla a udělala ledový krunýř.

Ti, co byli na kopci, si postavili obrovský val a před ním dvě malé zdi, za kterými měl být muniční sklad s koulemi.

Já jsem byl velitelem našeho týmu. Kdosi zařval: "Na ně!" a já jsem hodil kouli na Petra, to byl jeden z našich nepřátel, a ta rána ho svalila k zemi, no ale po čtyřech dalších sekundách jsem dostal já přímo do obličeje, na chvilku se mi zamlžily oči.

Než jsem se vzpamatoval, bylo už pozdě. Michal a Karel už mizeli s brekotem v dálce. Z kopce se valila obrovská koule, která na sebe nabalovala další a další sníh. Naše hradba se rozbila, kusy odpadnuté z hradby spadly přímo na mne a já jsem se už zpod nich nemohl zvednout.

O chvíli později se přede mnou objevily dva bojovníci z protější pevnosti. Těžké kusy sněhu a ledu ze mne odvalili a zachránili mě tak před umrznutím. Řekli, že jsem vyhrál, neboť jsem jako jediný z mého hrdinného týmu neutekl.

Tak jsme si ještě chvíli povídali a pak se rozešli v klidu a míru do svých domovů.

Neplánované koupání

Na konci minulé zimy, když led ve Skále pomalu roztával, jsme se rozhodli, že to půjdeme prozkoumat a budeme bourat led. A tak jsme se sešli u Jakubova domu. Já, Jiří a Jakub jsme vyrazili hrdinně vpřed. Jirka nesl ještě pod paží sekeru, aby nám to šlo rychleji.

Na místě Jirka vběhl na led a už zkoušel, na kolik ran led prorazí. "Deset," vykřikl Jirka. "No tak to je o ničem!" odpověděl výpravě Jakub, tak jak to má ve svém zvyku a vytrhl sekeru Jirkovi z ruky a začal sekat. "Devět, no to musíš umět, chápeš, machři!" řekl Jakub a usmál se na Jirku, on se taky usmíval, ale šlo vidět, jak mu zlostí v oku přeskočila jiskřička. Mezitím jsem vzal sekeru do ruky pro změnu já a dal se do sekání. Po čtvrté ráně šlo vidět, jak voda prosakuje skrze led. "Pět, v pohodě," řekl jsem vznešeně.

Jak Jakub zjistil, že není nejlepší, tak řekl: "Pojďme na druhou stranu!" Oni šli a já si to zkoušel ještě jednou. Po chvíli zavolal Jakub: "Pohni!" Jirka se dostal dopředu. Já jsem šel pomalu a neměl jsem z toho dobrý pocit, v ledu byly malé kruhovité díry, když jsem si kolem té díry stoupl, tak jsem uviděl, jak se na led vylévá voda.

Pozvedl jsem hlavu a hledám očima Jiříka, ale on už byl po prsa ve vodě. Jakub vykřikl: "Jdu za tebou!" Jak to dořekl, tak už byl taky po prsa ve vodě. Jirka se zatím vyškrábal na led. "To špatně dopadne!" řekl jsem a pomalu jdu k Jakubovi. "Ne, nechoď sem!" vykřikl Jakub a já jsem začal couvat. "To nemám v úmyslu," řekl jsem s cílem povzbudit kluky.

Jak byl Jakub koleny na ledě a chlámal se, už se zase ocitl ve vodě. "Ty té vody nemáš dost," pro změnu teď zvolal Jirka.

Nakonec jsme se dostali na souši. Já jsem se na ně díval, jak zubama klepali kosu, a byl jsem docela rád, že jsem tak neskončil taky. Oni dva se na mě podívali a smáli se taky, nevědouce, čemu se vlastně směju.

Protože byl docela hezký den a svítilo slunce, navrhl Jakub, abychom šli na kameny. Na kamenech se vysvlékli, tedy kromě mě. Mezitím, jak oni se sušili, já jsem rozbíjel led.

Když měli věci dostatečně usušené, tak se oblékli a šli jsme domů. Na cestě byl chvíli klid, než Jakub pravil: "Stejnak největší borci se umí propadávat!" A já na to odpověděl: "Když myslíš..." a nechal jsem je, ať si rýpou, hlavně že je mi teplo.