Ukázky vypravování 7

Neplánované koupání

Na konci minulé zimy, když led ve Skále pomalu roztával, jsme se rozhodli, že to půjdeme prozkoumat a budeme bourat led. A tak jsme se sešli u Jakubova domu. Já, Jiří a Jakub jsme vyrazili hrdinně vpřed. Jirka nesl ještě pod paží sekeru, aby nám to šlo rychleji.

Na místě Jirka vběhl na led a už zkoušel, na kolik ran led prorazí. „Deset," vykřikl Jirka. „No tak to je o ničem!" odpověděl výpravě Jakub, tak jak to má ve svém zvyku a vytrhl sekeru Jirkovi z ruky a začal sekat. „Devět, no to musíš umět, chápeš, machři!" řekl Jakub a usmál se na Jirku, on se taky usmíval, ale šlo vidět, jak mu zlostí v oku přeskočila jiskřička. Mezitím jsem vzal sekeru do ruky pro změnu já a dal se do sekání. Po čtvrté ráně šlo vidět, jak voda prosakuje skrze led. „Pět, v pohodě," řekl jsem vznešeně.

Jak Jakub zjistil, že není nejlepší, tak řekl: „Pojďme na druhou stranu!" Oni šli a já si to zkoušel ještě jednou. Po chvíli zavolal Jakub: „Pohni!" Jirka se dostal dopředu. Já jsem šel pomalu a neměl jsem z toho dobrý pocit, v ledu byly malé kruhovité díry, když jsem si kolem té díry stoupl, tak jsem uviděl, jak se na led vylévá voda.

Pozvedl jsem hlavu a hledám očima Jiříka, ale on už byl po prsa ve vodě. Jakub vykřikl: „Jdu za tebou!" Jak to dořekl, tak už byl taky po prsa ve vodě. Jirka se zatím vyškrábal na led. "To špatně dopadne!" řekl jsem a pomalu jdu k Jakubovi. „Ne, nechoď sem!" vykřikl Jakub a já jsem začal couvat. „To nemám v úmyslu," řekl jsem s cílem povzbudit kluky.

Jak byl Jakub koleny na ledě a chlámal se, už se zase ocitl ve vodě. „Ty té vody nemáš dost," pro změnu teď zvolal Jirka.

Nakonec jsme se dostali na souši. Já jsem se na ně díval, jak zubama klepali kosu, a byl jsem docela rád, že jsem tak neskončil taky. Oni dva se na mě podívali a smáli se taky, nevědouce, čemu se vlastně směju.

Protože byl docela hezký den a svítilo slunce, navrhl Jakub, abychom šli na kameny. Na kamenech se vysvlékli, tedy kromě mě. Mezitím, jak oni se sušili, já jsem rozbíjel led.

Když měli věci dostatečně usušené, tak se oblékli a šli jsme domů. Na cestě byl chvíli klid, než Jakub pravil: „Stejnak jen největší borci se umí propadávat!" A já na to odpověděl: „Když myslíš..." a nechal jsem je, ať si rýpou, hlavně že je mi teplo.

Honička

Stalo se to jednoho krásného dne, kdy sice led ještě je, ale sněhu už je málo, jen sem tam malé ostrůvky, v zapadlé vesničce jménem Olšovec, v níž je velice známý lom jménem Skála.

V té vesničce bydleli tři deváťáci, kteří ještě nevyrostli z klukovských honiček. Ti tři kluci si řekli, že pobaví malochy z páté třídy, a tak se domluvili ráno na zastávce, odkud všichni odjíždí do své oblíbené školy. Ti tři kluci, jak už tušíte, jsme my, tedy já, Jakub a Roman, a já vám o tom budu vyprávět.

Jako obvykle jsme přišli na zastávku a už tam byli všichni. Obstoupili jsme je a Jakub, tedy Prcík, navrhl, že bychom si mohli zahrát hoňku ve Skále. Já jsem dodal, že pravidla domluvíme tam. Maloši hned začali pokřikovat, že dostaneme na prdel a že nás porazí. Martin s Tomášem dokonce vyplazovali jazyk, ale já jsem jen řekl, že se uvidí.

Když jsme se vraceli ze školy, všichni pořád doráželi, ale my jsme odešli s úsměvem domů.

Konečně nastal ten okamžik. Přišli jsme do Skály k vodě a už tam stáli celí dychtiví. Jak jsme uviděli Pepu s oranžovou bundou, museli jsme se smát, protože zářila jako hvězda na obloze.

Já jsem začal vysvětlovat princip hry: „My se rozprchneme po lese a vy nás musíte najít. A koho chytnete, toho můžete někam postavit a bude tam čekat na vysvobození."

Roman řekl, ať počítají do deseti. Tak jsme vyběhli po schodech kolem vody nahoru a vedle vody jsme běželi až na druhou stranu zatopeného lomu. Po chodníčku jsme se vyšplhali až úplně na ten nejvyšší vrchol Skály a po hřebenu jsme se vraceli zpátky a sestupovali jsme po vyšlapaném chodníčku. Když se z něj podíváte nalevo, uvidíte kamenitý lesík, a když se podíváte napravo, spatříte šikmou stěnu.

Při sestupu dolů už maloši řvali, že je to nebaví, že by chtěli, abychom je chytali. Co se dalo dělat. Roman řekl, že jim to ukážeme, a při sestupu dolů jsme si vymýšleli, jak je nejrychleji chytíme. Nad vodou u skokánku jménem Šikmá stěna jsme se domluvili a dali jim náskok. Všichni běželi směrem na konec rybníka na skokánek jménem Dvanáctka.

Prcík řekl, že na ně počká tady, až se budou vracet z hřebenu, a my jsme se dali po stopách těch hochů.

Ta Skála je vlastně velká díra, a ta díra má dvě patra. Je voda, pak je první patro, kde jsou skokánky, a to poslední je ten hřeben s pěkným lesíkem. Takže oni vlastně běželi do druhého patra a my za nimi.

Vběhli jsme do lesíka a odtud jsme je vyhlíželi. Roman spatřil silně viditelného Pepu a s ním mého bráchu Toma, ale ty dva zbývající jsme neviděli. „Asi šli dolů jinou cestou," řekl jsem potichu Romanovi. Dali jsme se v podřepu do sledování od stromu ke stromu. Naznačil jsem Romanovi, ať si to obejde. Kývl hlavou, že jo.

Já jsem si vzal na starost Pepu a Roman Toma. Připlížil jsem se až k Pepovi, který stál ke mně zády a díval se na Toma. Postavil jsem se a vykřikl: „Už tě mám!" Pepa se otočil a strašlivě se lekl.

Tom to spatřil a šel Pepovi na pomoc, ale to už byl připraven Roman a skočil po Tomovi, až se skutáleli z mírného kopečka. Pepa dlouho neodporoval, ale když jsme se zvedli ze země, uslyšel jsem, jak Roman vykřikl: „Au, to bolí!"

Přiběhl jsem k němu a uviděl, jak sedí na Tomášovi a drží se za prst. "Ten tvůj brácha má asi vzteklinu, že kouše!" řekl mi. Já jsem se jen usmál a navrhl jsem, abychom šli dolů.

Pepu jsem poslal dopředu, pak šel můj brácha, který ještě vyplivoval kus rukávu z Romanovy bundy. Šli jsme po té úzké cestě dolů, tam kde byla ta šikmá stěna. Mně se najednou o strom zachytila rukavice, takže Pepa šel dál a my jsme se zbrzdili. Když jsem rukavici konečně uvolnil, doběhl jsem Pepu.

Zatím si ale Tomáš všiml té šikmé stěny, utekl Romanovi a posadil se ke kraji. Roman vykřikl: „Martine, on tu stěnu chce sjet!" Já jsem se otočil a vykřikl: „Tome, nech toho!" Tom se jenom usmál a odrazil se. Uprostřed té stěny vyrůstala malá borovice. Jak Tomáš nabral rychlost, začal brzdit všemi údy, co měl na sobě. Všiml si té malé a ohebné borovice, skočil po ní, ale ona ho jen švihla přes obličej. Tomáš nepadal po zadku, ale po boku a už se blížil k zemi.

My s Romanem jsme drželi všechny palce, ať to přežije. Jak dopadl na zem, ještě se odrazil od země a otočil se kolem své osy a konečně zůstal ležet.

Pak se zvedl a začal se smát a mávat. Já s Romanem jsme si oddechli, ale on se přestal smát a díval se na svou pravou ruku a začal křičet: „Já ji mám rozseklou!"

Rychle jsem seběhl dolů, abych mohl posoudit situaci. Ruku měl skrčenou, jako by do ní chytal nějaké kapky, ale nebyla to voda, ale krev.

Svolali jsme kluky a šli jsme domů. Tom to vzal statečně a ani nebrečel. My jsme k němu měli úctu, protože dvacetimetrovou stěnu by z nás po zadku sjet asi nikdo nedokázal, a celou cestu jsme si měli o čem povídat.

A jak to s Tomem dopadlo? Musel do nemocnice a pak čtrnáct dní simuloval, že ho bolí ruka a že nemůže nic dělat. Ale pak si to pěkně vynahradil. Já jsem na to osobně dal pozor.

Kouzelný meč

Jednoho dne se malý princ ze Země zrcadel zvědavě prohraboval v hradním sklepení a najednou narazil na něco velkého a těžkého. Bylo to zaprášené, ale když princ odkryl nánosy prachu, spatřil něco, co v životě neviděl, meč zdobený mnoha ornamenty a vzácnými kameny.

Ihned utíkal za tatínkem králem. „Tatínku," zavolal princ, „koukej, co jsem našel!" a ukázal králi meč. „Jak se dostal do sklepa?" vyzvídal princ. „To ti budu muset vyprávět dlouhý příběh," odpověděl král po chvíli rozmýšlení.

„Před dávnými časy naši zemi, kde nikdy nezapadne slunce, kde jsou krásná jezera, vodopády a překrásné říčky blyštící se v jasné záři slunečního svitu, napadl nájezd Černých jezdců.

Slunce se zatmělo, jezera zarostla mechem a proměnila se v bažiny. Král naší země, můj děd, se se svou družinou vydal ke svému strýci, moudrému čaroději, a ten mu řekl: 'S Černými jezdci můžeš bojovat jen ty a tvůj lid, já ti pomoci nemohu, ale s kouzelným mečem bys mohl Černé jezdce rozprášit.'

'Ale kde mám ten meč hledat?' ptal se král. 'V tom ti pomoci nemohu, meč musíš najít sám, ale nejjasnější hvězda ti ukáže cestu,' odpověděl čaroděj.

Král se vydal na cestu až do zemí, kde jsou vidět hvězdy. Odtud putoval dlouhé měsíce za nejjasnější hvězdou, která je vidět na obloze. Cesta však nebyla jednoduchá, nejprve družina šplhala na hory, na skály, poté zase král se svým doprovodem scházeli dolů do údolí, brodili se řekami.

Když po setmění uléhali, zůstávalo několik mužů na stráži. Za temných nocí se blížili k spící družině zloději, kteří si mysleli, že vezmou nějaké velké bohatství. Naštěstí vždy některý ze zlodějů šlápl na nějakou větev, ta zapraskala, a v tu chvíli k nim přispěchaly stráže a zloději se museli dát na útěk.

Konečně došli k jeskyni, kde byl ukryt meč, avšak získat jej nebylo tak snadné. Žila tam rodinka, která hlídala vstup do jeskyně, ovšem nebyla obyčejná, byla hladová a byla to rodinka šavlozubých tygrů.

Král tušil, že je čeká ještě mnoho nástrah, proto nejprve poslal do jeskyně slabší bojovníky. Bohužel se za chvíli ozval jejich křik a bohužel také vítězný řev šelem.

Nezbylo, než vyslat nejstatečnější muže, a najednou byla hrozná zvířata krotká jako koťátka a někteří bojovníci získali krásný hřejivý kožich.

Po několika minutách chůze v jeskyni narazili na další nástrahu. Byla zde natažena spousta průsvitných lanek, a ta spouštěla dokonalý systém vystřelující otrávené šipky. Na to doplatil další z bojovníků. Ostatní zachránil chytrý nápad jednoho vojáka, dřívějšího stavitele. Vzal trochu prachu, hodil jej před sebe a lanko se najednou ve světle ukázalo, neboť se prachem pokrylo. Tak postupovali až do té doby, dokud před nimi nebyla volná cesta.

Po několika dalších minutách narazili na hlubokou propast, nepříliš širokou, ale přece jen si ji nikdo netroufal přeskočit. Teprve když král slíbil velkou odměnu, jeden z bojovníků se o to pokusil. Bohužel se propadl do temnoty pod sebou a dlouho se při pádu ozýval jeho křik. Několik mužů pak vytvořilo můstek.

Po několika dalších stovkách kroků v temných podzemních chodbách konečně spatřili kamenný podstavec zdobený mnoha ornamenty a na něm ležel na tmavě rudém suknu vytoužený meč. Král jej pozvedl a přísahal, že s ním Černé jezdce zažene.

Chodba pak začala směřovat dovrchu, byla však plná pavouků a různé havěti. Pavouci lezli bojovníkům všude a jeden dostal halucinace z pavoučího jedu a zničehonic se skutálel zpět k místu, kde předtím ležel meč, a tam dokonal.

Zbývající pak ale spatřili v dáli denní světlo a s radostným křikem se rozběhli k východu z jeskyně. Když se ocitli opravdu venku, zajásali a pak se vrhli do nedaleké řeky, odpočívali na břehu a užívali si slunečních paprsků, o nichž už skoro nedoufali, že je ještě živí spatří.

Po několika hodinách tudy proplouvala malá kupecká loď a král zavolal na její posádku, aby je vzali s sebou. Po chvíli rozmýšlení kapitán zavelel, aby loď připlula ke břehu, a král s družinou mohli vstoupit na palubu a přesvědčili kapitána, aby je odvezl až domů.

Po nekonečně dlouhé plavbě spatřili královský hrad, král kapitánovi poděkoval a dal na jeho loď naložit tolik zlata, kolik vážili jeho bojovníci.

Král a jeho věrní se pak postavili Černým jezdcům, a ti se před mečem pozdviženým v záři slunce v mnoha bitvách dali na zběsilý útek, až pochopili, že naši zemi nikdy neovládnou.

V zemi se pak znovu naplno rozzářilo slunce, jezera se opět vyčistila a zaleskla jako zrcadla. A lidé zde žijí spokojeně dodnes. A kouzelný meč od té doby nebyl zapotřebí, a tak ve sklepení pomalu zapadl prachem.

A to byl, milý synu, příběh o kouzelném meči mého dědečka," skončil královský otec své vypravování.

Michell's sweet shop

Zelené, modré, fialové, žluté, mentolové a ty voňavé, posypané cukrem, který se v ústech rozpustí v lehce kyselou chuť. Nebo ty křehké a nadýchané jako právě vypraná peřina, do které se má každý chuť ponořit a nechat se unášet svými sny. A ta vůně, hmmm... Ale ze všeho nejraději mám ty medově-máslové chipsy, plněné mandlovým krémem a pokryté bílou polevou. To je teprve v ústech to pravé nebe. Krém se jemně rozpustí a nechá vás i vaše chuťové buňky ošálit svou láskyplnou chutí.

Tak takhle to mám každý den. Nemám to vůbec daleko. Jenom seběhnu přes ulici a už vidím Michell's sweet shop. Z výkladní skříně už mě vítá Santa a jeho pomocníci, nachystaní na ohodnocení nejlépe vánočně vyzdobené výkladní skříně ve městě. Skřítkům jsem do malých ručiček dala tácy plné červeno-bílých hůlek, udělaných z máslového těsta a potažených barevnou hmotou.

Velkým zlatým klíčem odemykám dveře zamčené na dva západy. Cvak poprvé, a než stačím otočit klíčem podruhé, už na mě volá jeden z mých stálých zákazníků. Rupert Prt mladší, který se prodírá z druhé strany velkou závějí sněhu a klouže se přes zamrzlou cestu. V ruce drží lízátko, které se mu div nezapíchlo do krku, když mu jeho přezka od pásku praskla a jeho kalhoty spadly na zem, načež logicky následoval pád. Celý mokrý od sněhu, s rozbitým páskem a ulomeným lízátkem přiběhl až ke mně. „Dobré ráno, paní Michelle," řekl Rupert s plnou pusou Honzových buchet ještě od snídaně, „máte dnes zase ta duhová lízátka jako včera?"

Věděla jsem, proč se ptá, protože mi je včera všechna vykoupil. „Myslíš tahle?" otázala jsem se a z velké kapsy mé zimní bundy jsem vytáhla velké duhově lesklé lízátko na umělohmotné tyčce. „Anó!" zajásal Rupert. "Mohl bych, prosím vás, odkoupit 963 825 lízátek?" špitl a nahodil nejistý výraz, jestli tolik lízátek mám.

Cvak po druhé. Otevřela jsem dveře a do nosu mě praštila příjemná vůně všech cukrovinek. Obrátila jsem cedulku na Otevřeno, prodala Rupertovi všechna lízátka a už se mohli hrnout další zákazníci. Během dopoledne v pokladně přibývalo a přibývalo korunek, zatímco v prosklených skříních ubývaly nejen francouzské koláčky, ale i hadíci, cupcakes, cookies, malé dortíky, želé, buchtičky, i mé oblíbené chipsy byly rychle pryč.

Když dětem skončila škola, všechny šly naschvál kolem mého obchůdku, aby napásly své žaludky. Některé však jen očima, neboť neměly dostačující obnos na útratu. Ta velká kukadla, koukající na všelijaké dobrůtky, nasvícené barevnými světýlky ve výkladní skříni, mě vždy donutila k tomu, že jsem musela vstát z růžové židličky a nabídnout dětem venku alespoň úlomky z vánočních perníčků.

Rychle se začalo stmívat a já jsem začala pomalu uklízet. Když bylo vše hotovo, zhasla jsem světlo, zamkla dveře a zasněženou ulicí se vydala do svého domova...