Vypravování - ukázky 6

Jak si Pat a Mat koupili auto

Jednoho dne přestalo Pata a Mata bavit chodit pěšky. „Koupíme si auto," rozhodl Pat. „Hmm, ale nemáme moc peněz," zamyslel se Mat. A tak šli do bazaru.

Prodavač je přivítal slovy: „Dobrý den, pro takové šikuly, jako jste vy dva, máme speciální nabídku. Tohle auto si můžete vylepšovat a upravovat, jak chcete," řekl a ukázal do rohu na staré podivně vypadající auto.

Šli se k němu podívat blíž. „Nemá upadlý blatník?" divil se Mat, ale prodavač se nenechal odbýt: „Nenechte se zmást, to auto je jen rozkládací." Usmíval se na ně a vysvětloval, proč třeba nemá stěrače, že už to není v módě, nebo že okna jsou rozbitá, aby auto větralo, a tak dále.

„No, mohli bychom si ho koupit, ale asi bude drahé, když je to tak moderní auto," řekli nakonec Pat s Matem. „Že jste to vy, dám vám slevu," usmíval se prodavač. „Tak my ho teda bereme," rozhodl Pat. Sepsali smlouvu a radostně vykřikli: „A je to!"

Nasedli do auta, nastartovali a vyjeli z obchodu. Nedojeli ani do první zatáčky a z motoru se ozvalo křach, křach!

Zjistili, že to asi nebyla ta nejvýhodnější koupě. Nakonec ale prodali železo a pár součástek se jim taky hodilo, takže toho až zas tak nelitovali. V časopise pro kutily si našli návod „Jak si udělat ze starého nové" a dali se do práce. Vzali trakař a zalezli do garáže. Bum, bác, křach! Po dvou dnech pilné práce vytvořili trakař na benzínový pohon. A už nikdy nemuseli chodit pěšky.

Nešikovný pád

Jednoho slunečního rána uprostřed léta roku 2 222 se myšák Josífek rozhodl, že půjde surfovat se svými myšáckými přáteli na místní potok, který je ukryt v hustém partutovském lese. Obloha byla bez mráčků, slunce svítilo jak blbé, no zkrátka tento den byl jako stvořený pro vodní hrátky.

Jednoroční Josífek ležel na svém prkně asi deset centimetrů od břehu. Čekal na další vhodnou, velkou vlnu, kterou se chystal zdolat. Najednou ji uviděl. Přímo na něj se řítila velká vlna, myšácké rodiny jí říkají Tsunami. „Tak ta patří jen mně!" řekl si Josífek a pádloval si to směrem k ní. Avšak v momentě, kdy si Josífek stoupal na prkno, neudržel rovnováhu a spadl do studené, zakalené vody. „To je amatér!" vykřikl rozzlobený dav, který se těšil na mimořádný výkon.

Myšák ležel na vodě a už neměl sílu doplavat ke břehu. Pomalu klesal níž a níž, nic kolem sebe nevnímal. Jen uslyšel něžný hlásek, ale měl pocit, jako by byl míle daleko: „Vydrž, Josífku, už budu u tebe!" Ten něžný hlásek patřil myšce Hrabalce, která se jediná odvážila skočit pro tonoucího a zachránit ho.

Když se Josífek vzbudil, ležel v male místnosti obklopen čtyřmi bílými stěnami. Hrozně ho bolela hlava a na nic si nemohl vzpomenout. V křesle seděla myška Hrabalka, čekala, až se vzbudí, a vše mu začala od začátku vyprávět, jaký to měl nešikovný pád.

Tehdy bylo Josífkovi velmi mizerně, že se tak ztrapnil, ale dnes na to vzpomíná s úsměvem a ještě aby ne. Poznal totiž úžasnou myšajdu, se kterou plánuje svou budoucnost...

O traktorech

V jedné staré špinavé garáži stál zrezavělý traktor jménem Zetor, nikdo s ním nejezdil, a tak rezavěl a lozili po něm pavouci, protože vedle Zetorovy zrezavělé garáže stála krásně natřená a čistá garáž, a v té byl nejnovější John Deere. John Deere byl silnější a rychlejší než Zetor.

Zetora to moc mrzelo a každý den vzpomínal, jak s ním ještě lidé jezdili a chválili ho, že je silný a kvalitní, ale teď je tu John Deere a všechno to je pryč.

V jeden krásný letní den lidé jeli s Johnem Deerem vyorávat brambory a zapojovali vyorávač brambor a John Deere stál u Zetorovy zrezavělé garáže a začal se smát: „Cha, cha, Zetore, zase jedou vyorávat se mnou, a ty tu furt rezneš!" Zetor si to nenechal líbit a vykřikl: „No počkej, mě lidé ještě budou potřebovat, už se těším, až ten den přijde a já se budu smát tobě!" John Deere se usmál a jel vyorávat.

Dny plynuly a Zetor víc a víc rezivěl, až jednoho dne přišel mladý Josef a řekl: „Já tě opravím, Zetore!" Josef neváhal a snažil se tři dny rozjet Zetora, ale nevedlo se mu, protože Zetor už byl špinavý a všechno bylo ztuhlé. Až po třetím dnu konečně Josef Zetora nastartoval. Josef se rozzářil a rychle se jel projet. John Deere se divil, že se Zetor rozjel. Josef pak Zetora zaparkoval.

Na druhý den Josef přišel do garáže a začal Zetora čistit, spravovat a natírat. Zetorovi se to moc líbilo. Zetor byl jako nový a po týdnu začal být zase oblíbený, ale ne tak jako John Deere. Zetorovi to nevadilo, hlavně že s ním Josef jezdil.

Nastal škaredý, sychravý podzim a John Deere jel orat, bylo hodně mokro, ale přesto vyjel. Oral rychle, ale po chvíli se John Deere zahrabal a nemohl vyjet. Snažil se, ale zahrabával se víc a víc, Traktorista, který řídil John Deera, zavolal Josefovi, ať nastartuje Zetora a přijede ho vytáhnout.

Josef se snažil Zetora nastartovat, ale Zetor nechtěl chytnout, protože se dozvěděl, že John Deere zapadl a vzpomněl si, jak se John Deere naparoval, že je lepší a silnější, ale řekl si: "Nebudu škodolibý a chytnu a ukážu mu, že jsem lepší než on a že ho vytáhnu!"

Zetor chytl, Josef byl šťastný a tak přijeli na pole. Do Zetora dali řetazy a začali tahat, Zetor zabral a John Deera vytáhl. Od té doby se už John Deere na Zetora nevytahoval a byli oba stejně oblíbení a nakonec se stali dobrými kamarády...

Sněhulák Tim

V jedné malé vesničce v horách se jménem Sněhulákov si vždy děti Petr, Pavel a Anička staví v zimě sněhuláky a soutěží o to, kdo ho bude mít nejkrásnějšího.

Jednoho krásného dne napadla spousta sněhu, a tak děti začaly s předháněním, kdo bude mít sněhuláka co nejdříve udělaného a zároveň nejkrásnějšího. Navečer se všem dílo povedlo, a tak se rozloučily a šly domů spát.

Na druhý den, když přišly ke sněhulákům, tak se jim zdálo, že je jeden sněhulák dál, než byl předtím od těch dvou dalších. Děti začaly špekulovat, jak se to mohlo stát, že je posunutý dál, a proto se domluvily, že večer o devíti se přijdou podívat, co se stane.

Děti se sešly přesně tak, jak se domluvily, a vtom se sněhulák začal pohybovat. Děti se zaradovaly, že budou mít dalšího kamaráda, i když zmrzlého, který jim obživl, a pojmenovaly ho Tim.

Jednoho dne ve vesnici začalo silně chumelit a nebylo vidět ani na krok. V ten den se ztratil malý Petr a nikdo nevěděl, kde je. Ale sněhulák Tim se v chumelenici dobře orientoval, protože byl také ze sněhu, a tak malého Petra našel a zanesl ho domů, kde zabouchal na dveře, položil Petra na práh a odešel.

Ráno po vánici stál sněhulák Tim zase na svém místě a Petr se kurýroval. Děti se přišly za Péťou podívat, jak se mu daří, a ten jim začal vyprávět, jak se ve vánici ztratil a jak ho sněhulák Tim zachránil.

O pár dní později se Petr uzdravil, a tak se s dětmi vydal za sněhuláky a hlavně za sněhulákem Timem, aby mu poděkoval za záchranu.

Zima už končila a blížilo se jaro a dětem začalo být líto, že přijdou o své kamarády ze sněhu a hlavně o zachránce Tima. Tim se usmál a řekl jim: „Neplačte, další rok si postavíte další sněhuláky a třeba zase některý z nich obživne a bude další váš zimní kamarád..."