Ukázky literárních žánrů

Rozeznej pověst, báji, novelu, pohádku a bajku:

1)

Není radno budit lva, když spí. A přece mu myš přeběhla kolem tlap, když podřimoval. Lev zavrčel, vyskočil a hned by se na vetřelce vrhl, kdyby... Kdyby to nebyla mrňavá myška. Sotva ji bylo vidět. A ještě se smála, že se jí lev polekal.

"Ty mrňousku," rozhněval se lev, když myšku konečně v trávě objevil. "Já sice myši nerad, ale tebe musím za tvou opovážlivost sníst." Myš prosila, aby ji lev nechal žít, že už se příště bude chovat ke králi zvířat, jak se sluší. A že prý se mu třeba ještě odvděčí.

"Jak jsi mrňavá, tak jsi drzá," řekl lev pobaveně. Nechal myšku na pokoji a zase usnul.

Spal tvrdě a toho využili dva lovci. Přehodili přes spáče síť, přivázali ho ke stromu a šli do vsi pro posilu. Myška všechno viděla. Sotva lovci zmizeli za kopcem, přiběhla ke stromu a přehryzala provaz, kterým byl lev připoután.

"To abys věděl, že i mrňavá myš ví, co je vděk," řekla.

A i král zvířat tak poznal, že ani ten nejmenší tvor neběhá po světě nadarmo.

2)

"Daidalos je největší umělec na světě, nevěříš?" řekl jeden.

"Talós bude větší umělec než Daidalos, jen počkej, až doroste," řekl druhý.

Daidala rozmluva dělníků roztrpčila. Býval zvyklý, že o jeho prvním místě mezi umělci nikdo nezapochyboval. Od té chvíle se nemohl na Talóa ani podívat. Učenlivý chlapec uměl už tolik, že Daidalos tušil bezpečně jeho nadcházející slávu. V duchu viděl i zářící hvězdu své slávy a zdálo se mu, že pohasíná.

Talós nechápal, proč se strýc na něho zlobí a proč ho kárá. Proto byl rád, když ho Daidalos navečer vyzval na procházku. Ale strýc jen na chvíli skryl svou nenávist, aby mu provedl hrozný skutek. Vylákal Talóa na athénský hrad a v houstnoucí tmě ho srazil dolů z hradeb.

Po činu sestoupil pod hradby a chtěl Talóovu mrtvolu zahrabat, aby zahladil všechny stopy. Hledal ji marně. Bohyně Athéna zachytila padajícího chlapce, kterého si pro jeho chytrost a píli oblíbila. Zachytila ho v letu a proměnila jej v ptáka, v čejku. Dodnes se čejka bojí výšek, létá nízko a hnízdí na zemi, na lukách v malých jamkách. Je opatrná a varuje před nebezpečím i okolní ptáky.

3)

Tak byl jeden mladý král a ten rád jezdíval do lesa na lov. Jedenkrát, když již od rána do poledne po lese honil, dostal velikou žízeň, ale nebylo nikde potoku ani žádné studánky viděti, aby se napil. A když už dlouho celý zarmoucený po tom lese chodil a nevěděl, jak žízeň uhasiti, přišel tu nenadále k jedné jabloni a na ní viděl tři zralá pěkná jablka. Byla dopolou červená jako brunát a odpolou žlutá jako vosk, až se na ně hleděti chtělo. Ihned mu přišlo na mysl, že by si je mohl utrhnouti, jimi se obvlažiti, a králi se již sliny v hubě dělaly. Hned tedy to jedno jablko utrhl, vytáhl z kapsy nůž a počal je krájeti. Ale jak je v poly překrojil, tu najednou z toho jablka vyskočila panna, až byl král celý omámený, neboť byla od hlavy do paty celičká nahá a tak krásná, že jakživ žádné takové neviděl. A jak vyskočila, volala: "Vody! Vody!" Ale než se král z toho omámení probral, byla již zase ta tam, jako když se blabuňka z mydlin rozpukne, takže král ani svým očím nevěřil a celou tu příhodu za nějaké mámení smyslů pokládal. Ale sáhl přece po tom druhém jablku, vzal nůž a překrojil je také. A tu zase z něho vyskočila panna, a ta byla také celičká nahá, jak ji Pán Bůh stvořil, ale ještě mnohem krásnější nežli ta první, až byl král podivením celý omámený. A ta také vykřikla: "Vody! Vody! Vody!" A že tu žádné nebylo, zmizela mžikem jako ta první. Tu bylo králi toho srdečně líto, ale hned si pomyslil: zajisté, že to třetí jablko také jiné nebude! A hned si je také utrhl a schoval, až by někde k vodě přišel.

4)

Stisk prstů jim připomněl, že tak plují spolu. A opět se uviděli v šeru kostela, jak se k sobě pevně tisknou a poslouchají krásné chrámové zpěvy; jejich srdce, rozplývající se láskou, byla u samých vrcholů nejčistší radosti. A oba si vroucně přáli, modlili se o to, aby z těch výšin již nikdy nesestoupili.

V té chvíli Lucie, zrovna vášnivým pohledem políbivší drahého přítele (oči maje přivřeny a rty pootevřeny, zdál se ztracen v slastné extasi a jakoby nadnášen vděčnou radostí, pozdvihoval hlavu k oné nejvyšší Síle, kterou člověk pudově hledá vždycky nahoře), užasle spatřila v červeném a zlatém okně postranní kaple usměvavou tvář té rusovlásky. A zatím co tak na ni mlčky, trnouc úžasem, pohlížela, znovu na té zvláštní tvářičce uviděla ten výraz zděšení a soucitu.

V témž okamžiku se silný pilíř, o nějž se opírali, pohnul a celý kostel se do základů zachvěl. Srdce zabušilo v Lucii tak, že v ní přehlušilo rachot výbuchu a křik věřících; a nemajíc kdy se bát nebo trpět, vrhla se, aby ho jako slepice svá kuřátka zakryla vlastním tělem, vrhla se na Petra, blaženě se usmívajícího při zavřených očích. Mateřským objetím si tu drahou hlavu ze všech sil přitiskla do klína a sklonila se nad Petrem, s ústy na jeho šíji, takže byli schouleni v nepatrné klubíčko.

A mohutný pilíř je naráz pohřbil pod svými sutinami.

Srpen 1918.

5)

Za starých časů žil v hlubokých moravských lesích muž. Jmenoval se Vojtěch a pálil tu uhlí. Na mýtině na kopci si postavil chatrč a do ní snesl celé svoje bohatství. Ovčí kůže, které ho zahřívaly, když udeřila zima, ostrou sekyru a zásoby potravy. Vesnice byla vzdálená a docházel do ní jen jednou za čas. Chatrč bývala celý den opuštěná, muž pracoval od rána do večera v lese. Nikdy nezamykal. Nebylo čím a zloději už tehdy hledali své štěstí na tržištích a v městských domech.

A přece se přihodila podivná věc. Zatímco muž pálil v lese uhlí, někdo mu doma ujídal jeho chléb. Kdykoliv přišel večer domů, ubylo mu ze zásob. Tu si Vojtěch řekl, že nazítří nepůjde do lesa a počká si nablízku na nevítaného hosta.

Druhého dne se schoval za chatrč se sekyrou a z dlouhé chvíle přisekával mladý smrček. Nečekal dlouho. Houští proti chatrči se zavlnilo a na mýtinu vyšel statný zubr. Zamířil k chatrči, stěží se do ní protáhl a pak už bylo jen slyšet, jak mlaská a supí.

Vojtěch obešel chatrč, aby si na zubra počíhal, až se bude vracet. Ale závan větru donesl k zubrovi pach člověka a obrovské zvíře vyrazilo tak rychle ven, že Vojtěchovi vyklouzla překvapením sekyra z ruky. Vrhl se tedy na zvíře holýma rukama, uchopil je za rohy a bleskurychle mu protáhl chřípím mladý smrček. Zubr se vzpíral, ale marně. Houžev v chřípí mu bránila. Vojtěch zvedl sekyru a táhl zubra za sebou k hradu, kde sídlil kníže.

Strážní spatřili Vojtěcha se zubrem už zdálky a na hradě nastal shon. Všichni chtěli vidět nevídaný průvod. Otevřeli bránu dokořán a sám kníže vyšel na nádvoří.

"Ještě nikdy jsem neviděl, že by člověk přemohl zubra," řekl kníže Vojtěchovi, "máš-li nějaké přání, promluv. Rád bych tvou statečnost odměnil."

"Pane," řekl Vojtěch, "jestli smím vyslovit nějaké přání, pak mám jenom jediné. Abych sám a sám směl v lese, kde stojí moje chatrč, pálit uhlí."

Kníže se podivil takové skromnosti.

"Staň se, jak si přeješ," řekl.

Vojtěch se knížeti poklonil a zatoužil pochlubit se svou silou. Levou rukou držel zubra na houžvi a v pravé svíral sekyru. I rozmáchl se svou ostrou sekyrou a jednou ranou sťal zubrovi hlavu. Tělo obrovského zvířete padlo k zemi, až nádvořím zahřmělo a hřímání vracely hradní zdi.

Údiv se zmocnil knížete podruhé. Tak silného muže neměl ve své družině. Proto pokynul rukou, a když se hlučící zástup lidí utišil, oslovil Vojtěcha, který stále ještě držel v levici houžev se zubří hlavou: "Jsi udatný a silák, Vojtěchu. Přeji si, aby tě památka na tvůj čin přežila. Proto ti dávám svobodu a s ní znak pro tebe i tvé potomky. Tvým znamením bude od nynějška černá zubří hlava s houžví ve chřípí na zlatém poli. A les, v němž jsi pálil uhlí, ti dávám darem."

Tak přišel na hrad nuzný uhlíř a z hradu odcházel pán. Ve svých lesích postavil dřevěný dvůr a opatřil si čeleď, která pálila uhlí místo něho. Když mu dorostl synek, poslal jej na hrad ke knížeti, aby se naučil dvorským mravům. A vypráví se, že Vojtěch, který dovedl zkrotit mohutného zubra, se zabýval v pozdějších letech včelařstvím a obdivoval včelí trpělivost.

Když Vojtěch zestárl, předal všechno, co mu patřilo, svému synovi. Počala se dlouhá řada Vojtěchova rodu, kdy ze syna na syna přecházel prapředkův statek. Pokolení za pokolením jej rozmnožovalo.