Pověst

Pověst

Je to vyprávění, které se váže k některému místu nebo k historické postavě, jehož děj je však doložen jen zčásti nebo je zcela vymyšlen. Nalezneme v nich mnoho zajímavých příběhů.

Každý by měl znát hlavně pověsti ze svého okolí.

Pověsti mají nejčastěji tyto náměty:

- vznik hradů a měst, kostelů a klášterů, propastí a studánek

- o ztracených pokladech

- o získání znaku (erbovní a rodové pověst)

- o slavných činech

Knihy pověstí:

Helena Lisická: Pohádky a pověsti z Moravské brány

Alois Jirásek: Staré pověsti české

Eduard Petiška: Čtení o hradech, zámcích a městech

Obrázky z českých dějin a pověstí.

Poklady na Puchardu

Nedaleko městečka Potštátu na vysokém kopci nad Olšovcem jsou zříceniny hradu Puchardu. Poslední z jeho pánů byl loupeživým rytířem. V kraji napáchal mnoho zla a lidé si na něj stěžovali až u samého krále. Jednoho dne pak královské vojsko oblehlo hrad a chystalo se rytíře zajmout. Ten však raději skočil s koněm se skály a zabil se, než by byl padl do zajetí. Potom vojáci hradu dobyli, rytířovu čeleď pochytali a hrad pobořili. Od té doby leží hrad Puchard v rozvalinách.

Jednou na Květnou neděli pásl ovčák Ondra nedaleko hradu stádo. Pro radost si pískal na píšťalku a šel pomalu za ovečkami, které spásaly jarní trávu. Když všechny písničky přezpíval a žádná ho už nenapadla, sedl si ovčák na první kámen. Byl na Puchardu.

"Člověk by málem ani nevěřil, že tu kdysi žil rytíř Puchard. Takový to byl bohatý a mocný pán a co po něm zbylo? Jen hromady kamení a povídačky o pokladech," pomyslel si ovčák Ondra a rozhlédl se kolem. Hradní nádvoří zarůstalo travou a křovinami. Mezi kameny rejdily zelené ještěrky a ve věži krákaly vrány a kavky. Tu dostal Ondra bláznivý nápad a řekl si: "Zeptám se, jestli z těch pokladů pro mne něco zbylo." A přiložil obě ruce k ústům a hlasitě zavolal: "Pucharde! Pucharde!"

Ovčákovo volání se odrazilo v okolních kopcích a vysoké jedle je vrátily zase zpět k hradu.

"Pucharde! Pucharde!"

Ondra se usmál a znovu zavolal:

"Máš zlato?"

"Zlato! Zlato!" ozvalo se z lesů.

Ondra zavýskl radostí. Hra s ozvěnou se mu líbila. A nedalo mu to, aby nezavolal do třetice.

"Dáš z něho Ondrovi?"

A ozvěna odpověděla tak, jak si ovčák přál.

"Ondrovi! Ondrovi!"

"Tak vidíš, pane rytíři!" zasmál se Ondra. "Pěkně jsme se spolu domluvili. Když už jsem tu, přece mne nenecháš domů jít s prázdnou!"

"S prázdnou! S prázdnou!" šeptala ozvěna, ale to už ji Ondra neposlouchal.

Jak se ovčák rozhodl, tak udělal. Podíval se, jestli jsou všechny ovečky pohromadě, potom hvízdl na psa. Ten mu dovedl stádo uhlídat třeba do večera. Potom Ondra začal prolézat hradní zříceninu.

V černé kuchyni zbylo jen prázdné ohniště, u zdi se povaloval starý rezavý kotlík. V konírně našel ovčák prázdné žlaby a železné kruhy ve zdi, nikde ani stébla slámy. Už dávno tu koně nestáli.

"Tudy asi cesta k pokladům nevede. Musím se dát jinudy," řekl si Ondra.

A vydal se na druhou stranu ke staré věži. Pod ní objevil vchod do hradního sklepení. Nadělal si plnou náruč draček a začal sestupovat do podzemí. Když už na krok neviděl, zapálil dračku a svítil si na cestu. Kamenné schody vedly dolů do tmy. Všude to páchlo ztuchlinou.

Ondra však měl pro strach uděláno a zvědavost mu dodala ještě větší odvahy. Na konci dlouhé chodby uviděl troje dveře. Na všech byla těžká železná závora. Ondra slýchával, že poklady hlídají zlí duchové. Ale když jim někdo hodí pár drobínků chleba, neublíží člověku. Pro jistotu našel v kapse skrojek chleba a opatrně ho rozdrobil. Potom zvedl železnou závoru a otevřel první dveře.

V jizbě na velikém sudu plném měďáků seděl pes s ohnivýma očima a zle na Ondru vrčel. Ten mu hodil hrst chlebových drobínků. Pes skočil na zem a jedním rázem je spořádal. Potom už na Ondru nedorážel.

"Taková psí potvora může člověku ledacos udělat," staral se Ondra. "Vezmu si jen trochu peněz. V sudu je jich stejně tolik, že to nikdo ani nepozná, když se nějaký peníz ztratí."

Ondra se ohlížel po psu, ten si ho však už nevšímal. Tak si nabral měďáků do čepice a šel. Když zavřel dveře, zastrčil i železnou závoru. Chtěl jít domů, ale nedalo mu to, aby se nepodíval, co je za druhými dveřmi. Opatrně, zvedl železnou závoru a dveře do jizby otevřel. Tam seděl na velikém sudu plném stříbrňáků černý divoký kocour. Jak Ondru uviděl, začal mňoukat a ježit hřbet.

"To jsou ale zvyky. Ještě jsem nic nevzal a už je zle. Musím toho kocoura uchlácholit," a hodil mu hrst chlebových drobínků.

Když je kocour uviděl, skočil na zem a snědl je. Potom měl Ondra od něho pokoj. Nabral stříbrňáky do obou kapes a dobře za sebou zavřel dveře. O kocoura se pak víc nestaral.

Protože ho peníze tížily, položil čepici s měďáky na poslední schod a řekl si, že se musí podívat, co je za třetími dveřmi. Sotva je otevřel, uviděl velikého kohouta. Ten se začal natřásat a rostl, že byl hnedle do půl jizby. Ondra se ale nezalekl. Hodil kohoutovi hrst chlebových drobínků a bylo dobře. Kohout je hltavě zobal a Ondra se ohlížel po pokladu. Vzadu u stěny stál veliký sud plný zlaťáků. Ondra jich nabral do obou hrstí, ale neměl je kam dát než za košili. Když se měl k odchodu, znenadání na něho kohout promluvil lidským hlasem:

"Cos chtěl, to máš. Jestli je ti ale život milý, už sem nikdy nechoď! Živ a zdráv bys neodešel."

Ondra se ulekl a nebyl schopen slova. Pozpátku vycouval z jizby na chodbu a rychle zavřel dveře na závoru. Všude bylo ticho a ovčák nevěděl, jestli to byl sen nebo skutečnost. Peníze měděné, stříbrné a zlaté však byly tu. Ovčák sebral čepici s měďáky a měl se rychle k odchodu. Najednou mu zhaslo světlo a on zůstal ve tmě. Dotápal se ke schodům a pomalu po nich stoupal vzhůru. Peníze byly najednou těžší a těžší. Zdálo se mu, že je nahoru nedonese.

"Když mám tolik stříbrňáků a zlaťáků, nač jsou mi vlastně ty měďáky? I tak budu mít dost peněz."

A Ondra je z čepice vysypal. Peníze se kutálely po kamenných schodech a zvonily dlouho do tmy. Ondrovi se šlo o něco lehčeji, ale netrvalo dlouho a zdálo se mu, že z té chodby nevyjde. Sotva zvedal nohy ze schodu na schod.

"Škoda je stříbrňáků, ale větší škoda by byla zlaťáků. Vyházím z kapes raději trochu toho stříbra. I tak mi zbude dost peněz."

A hned vyhazoval z levé i pravé kapsy stříbrné peníze až tam nezůstal ani jeden. Potom šel dál, ale stará chodba jakoby neměla konce. Ondra slyšel jen vlastní kroky, jinak bylo kolem ticho. Tu přišla na něho veliká únava a on padl jako podťatý na zem.

Jak dlouho Ondra spal, nevěděl. Když se probudil, v prvé chvíli nevěděl, kde je. Ale potom poznal, že leží ve staré věži u dveří do sklepení. Když si oči protřel, vzpomněl si na peníze. Měďáky a stříbrňáky cestou zahodil, ale zlaťáky mu zůstaly. Když sáhl za košili, našel jich jen pár, jinak tam měl samé staré listí.

"To mi byl čert dlužen," zlobil se Ondra sám na sebe. "Tolik strachu jsem zažil, div že mne podzemní duchové nerozsápali a všechno to nebylo k ničemu. Už asi nadosmrti zůstanu jen chudým ovčákem."

Potom vstal, oprášil ze sebe staletý prach a rozběhl se na pastvinu. Slunce právě zapadalo za nejbližší kopce, ale po stádu nebylo ani památky. Ondra hvízdl na psa, ale ani ten se neozýval. Bylo mu to divné. Dlouho se však nerozmýšlel a rozběhl se domů.

V dědině právě zvonili klekání, když Ondra doběhl na náves. Každý se po něm ohlížel, ale on si nikoho nevšímal a spěchal nejbližší uličkou mezi chalupami k ovčinci. Z dálky už slyšel hlas zvonků a bekot oveček. Pes ho přivítal s velikým štěkotem. Když Ondra za sebou zavřel vrátka, viděl, že mu v ovčinci někdo hospodaří. A najednou se proti němu objevil starý Vávra, který mu občas pomáhal stříhat ovce.

"Synku, jsi to ty? Nechci ani věřit svým starým očím. Pojď ke mně a podej mi ruku!" Když mu ji Ondra podal, starý Vávra se rozklepal. "Na mou duši, jsi to ty, Ondro! To jsem rád, to jsem rád."

"Copak, Vávro?" ptal se Ondra. "Přišel jsi se na mne podívat?"

"Přišel, synku, přišel už dávno. Celý rok tu sloužím a čekám na tebe. To víš, jako ty práci nezastanu, ale škody na stádu nenajdeš. Hlavně, že jsi se vrátil. Ani se tě neptám, kde jsi chodil. Svět je veliký a lehko se v něm zabloudí."

V tu chvíli Ondra věděl, že si s ním osud zahrál ošklivou hru. Poklady hledal pod zemí celý dlouhý rok a jemu se zdálo, že tam byl jen půl dne, od poledne do slunce západu. Ondra sáhl za košili a vyndal těch pár zlaťáků. Rozdělil je na dvě hromádky, jednu dal starému Vávrovi a druhou nechal sobě.

"Tu máš, Vávro! Moc jsem toho ze světa nepřinesl, ale rozdělíme se. A děkuji ti, kamaráde, za tu službu. Vím, že jsi se o stádo postaral, jak jsi uměl nejlépe."

Starý Vávra pokýval šedivou hlavou a potěžkal na dlani zlatý kov. Potom poklepal Ondrovi po rameni.

"Víš, Ondro, co je na světě největší bohatství? A věř starému člověku, něco už na světě zažil. Tak abys věděl, největším bohatstvím je zdraví a dvě pracovité ruce. Oboje máš, synku, tak ti vlastně nic pro život neschází."

Ondra dal Vávrovi za pravdu a už nikdy poklady nehledal. Boháčem se sice do smrti nestal, ale smutný z toho nebyl. Když zase vzal do ruky tu svoji píšťalku, zdálo se, že slunce na obloze svítí jasněji a že s ním zpívá vítr. Ondra byl na světě rád a nikdy nikoho nezarmoutil. Lidé poslouchali jeho písničky se zalíbením a dokonce i ovečky poskakovaly na pastvě veseleji.

Svrčovský pán

Nedaleko města Hranic nad řekou Bečvou se vypínal na strmém vrchu hrad Svrčov. Sídlil v něm bohatý a svobodný rytíř, který vládl kraji kolem dokola. Mezi lidem se povídalo, že je víc loupežník, ale přesto byl svrčovský rytíř ve vážnosti a nikdo si nedovolil mu říci křivého slova. Každý by byl zle pochodil, protože rytíř s nikým dlouhé řeči nevedl a hned sahal po meči. V černém šatě na černém koni jezdil jako vítr každého dne do města nebo na nedalekou tvrz, kde měl zeman z Ústí krásnou paní.

Každého večera zemanka vyhlížela z okna na cestu, kdy uvidí černého rytíře. V jizbě už byla připravena večeře a čekalo se jen na hosta. Zeman s rytířem dávno se už přátelili a nikdy mezi nimi nebylo vády. Až si jednou zeman přivezl odkudsi z Uher černou krasavici s jiskrou v těle. Jak zemanka mohla, sedla na koně a jezdila po lesích jako ďábel. U kolovratu ji žádný neviděl, v kuchyni se objevila jen na skok a čeládce poroučel zeman.

Když zemanka zahlédla rytíře v úvozu, rychle seběhla na dvůr a dala otevřít vrata dokořán. Zeman vyšel ze stáje a oba hosta vítali.

"Vítej, pane rytíři! Už na tebe čekáme s večeří a jsme zvědaví, jestli nám přinášíš dobré nebo zlé zprávy."

Rytíř hodil pacholkovi uzdu, aby koně opatřil, a šel s nimi do jizby. V kraji se povídalo, že král bude sbírat vojsko proti Turkům, a tak bylo o čem vyprávět.

Zemanka zasedla ke stolu v zelených šatech a černé vlasy měla do zlaté síťky stočeny. Červené víno nalévala do stříbrných pohárů a pobízela je k jídlu. Na míse byla srnčí kýta do zlatova upečená. Od té doby, co jezdil černý rytíř na tvrz k zemanovi, stolovalo se tu jako o hodech.

"Podívej se, krásná paní, co jsem ti z města přivezl."

Rytíř Michal vyndal z kapsy stříbrný přívěsek s kančím zubem, vzácně tepaný.

"To je z toho divočáka, co jsme posledně spolu v lesích skolili."

Paní poděkovala a šperk si hned připnula k řetízku na krku. Zapadl právě do žlutavé krajky na prsou.

"Děláš si, příteli, s námi škodu!" řekl zeman a se zalíbením se díval na svoji krásnou paní.

"Však k jednomu divočáku může brzy přibýt i další. Chtěl jsem s vámi smluvit hon. Pozval jsem na pozítří několik pánů k sobě na hrad a těším se, že s paní také přijedete."

"Jistě přijedeme!" zvolala zemanka a sepjatýma rukama prosila manžela jako malé dítě. "Uděláš mi velikou radost, když pojedeme. Dávno už jsem nikde nebyla a mám nové šaty. Musím se v nich přece mezi lidmi ukázat."

"Když tě paní tak pěkně prosí, nemůžeš, pane zemane, moje pozvání odmítnout! Pojedeme na Teplici a můžeš se v hojivé vodě vykoupat. Teď sem přijíždí mnoho urozeného panstva, když se o vodě tolik mezi lidem vypráví."

"Rádi přijedeme, pane Michale, a pomůžeme ti divočáka polapit, když budeš chtít třeba živého," slíbil zeman.

Rytíř ještě chvíli poseděl, pak se paní zemance poklonil, ruku políbil a šel. Zeman ho vyprovodil na dvůr, pomohl mu na koně a až za vrata ho vyvedl. Když se vrátil, paní už spala na loži a ve spánku se usmívala. Zeman ji přikryl kožešinou a zhasil svíci na stole.

Na hradě bylo všechno uchystáno na veliký hon. V psinci štěkali psi a doráželi na branku. Panstvo se sjíždělo a rytíř neměl čas ani pohár vína vypít, každý se s ním chtěl pozdravit. Ale on pořád k bráně vyhlížel a čekal, kdy přijede zeman s krásnou paní.

Když vjeli do nádvoří, každý se na ně otočil. Zemanka měla šaty červené, lemované kuní kožešinou a na krku se jí blýskal stříbrný šperk. Zemana těšilo, že se setkal s tolika přáteli.

Rytíř pomáhal zemance s koně, a když ji v náručí držel, zeptal se tiše:

"Půjdeš, krásná paní, za mne?"

"Nemohu, pane rytíři, vždyť víš, že mám muže," usmála se zemanka šelmovsky a podala rytíři ruku k políbení.

"A když nebudeš zemana, pak budeš má," řekl rytíř a víc už se paní na nic neptal.

Panstvo se už řadilo, honci čekali před branou a z psince vypustili psy. To bylo křiku a štěkotu, ani vlastního slova nebylo slyšet. Trubači zatroubili a páni i paní vyrazili tryskem na koních z hradu. To byl let, že nebylo radno jim vstoupit do cesty. Každého smetli. Po lesích se rozléhalo troubení, dupot koní a halas.

Když přebrodili řeku Bečvu, dali se k Teplici. Tam z bahniska vyštvali divočáka a honili ho po lese, až ho dostali. Zemanka byla mezi prvními lovci a nikdo se jí nevyrovnal, jenom rytíř Michal. Ale ten toho dne neměl mnoho štěstí a kdesi se cestou zdržel. Když se panstvo vracelo, zastavili se u pramenů, někteří se vykoupali, jiní napili hojivé vody a pak jeli zpátky na hrad k hostině.

Panstvo dojelo, ale zemana nebylo. Paní se vystrašeně ptala, kde zůstal, ale nikdo jí nedovedl odpovědět. Jen rytíř Michal ji utěšoval:

"Hned pošlu, krásná paní, svoje pacholky, aby tvého pána v lese našli. Snad jeho kůň někde klopýtl o kořen nebo honil divokou zvěř příliš daleko. Neboj se, paní, bez muže nebudeš!"

Krásná paní se zalekla, když slyšela rytířova slova. Rytíř byl muž činu a ničeho se nezalekl, když chtěl svoje plány uskutečnit. V černých očích paní se zablesklo a víc se neptala. Jen čekala, co bude.

Pozdě večer pacholci přinesli zemana už mrtvého. Našli ho daleko v lese s rozbitou hlavou a jejich pomoci už nepotřeboval. Zemanka se dala do velikého nářku a všichni mladou vdovu litovali. Pozdě v noci ji rytíř vezl na tvrz a cestou k ní promlouval líbeznými slovy. Od té chvíle zemanka už neplakala.

Červené šaty vyměnila za černé a hospodařila na tvrzi sama. Čeládka svou paní ani nepoznávala. Všude byla, všechno viděla a nic jí neušlo. Třetího dne pochovala zemana na hřbitově.

Vždy k večeru přijížděl svrčovský rytíř. Zemanka ho vyšla uvítat až na dvůr a vedla se s ním do jizby, kde při víně seděli dlouho do noci. O čem si vyprávěli, nikdo nevěděl, protože čeládka v tu dobu musela už spát.

"Už je tomu několik neděl, co tvůj muž leží pochován, krásná paní! Teď není nic v cestě naší svatbě," řekl rytíř. "Uchystáme svatbu a pozveme jen několik přátel, aby nám to lidé nevyčítali. Proč mám pořád za tebou dojíždět sem na tvrz, když jsi už mojí paní dávno. A Svrčov bude mít krásnou paní rytířku." Zemanka souhlasila, a tak chystali svatby.

Lidé si povídali všelicos, ale k uším černého rytíře se nic nedoneslo. Na hradě uchystal komnatu pro paní rytířku, nakoupil plnou truhlu šatů a nového nádobí. Když bylo vše hotovo, kněz oba sezdal v kostele a svrčovský rytíř s paní rytířkou sedli do kočáru a jeli na hrad. Za nimi jelo na krásných koních několik pánů a paní na svatební hostinu. Když přejížděli mostek přes řeku, seděl tam dudák a vesele vyhrával. Paní rytířka dala zastavit kočár a prosila rytíře, aby ho vzali s sebou.

"Bude nám veseleji, dudák nám k tanci zahraje."

"Když se ti chce tančit, krásná moje paní, vezmeme dudáka s sebou na hrad. Svatby bez muziky nejsou svatby."

Vzali proto dudáka do kočáru. Ten si hned sedl paní rytířce k nohám a vyhrával ďábelskou písničku. Koně letěli cestou do vrchu, až z té jízdy šel strach, ale rytířka měla radost. Když vyjeli nahoru, najednou se před nimi rozestoupila země a oni padali s kočárem do propasti. Dudák skočil z kočáru a dal se do smíchu, až svatebčanům mrzla v těle krev.

"Vítám vás, panstvo, do pekla! Ty, pane rytíři, máš na svědomí zemanovu smrt, a ty, paní rytířko, jsi o ní věděla a nic proti tomu neudělala. Oba jste za to propadli peklu."

Když kočár zmizel v hluboké propasti, objevilo se na jejím dně zelené jezírko právě takové barvy, jaké byly šaty paní rytířky. Svatebčané stáli hrůzou omámeni nad strmým srázem. Potom se vzchopili a dojeli na Svrčov, jiní hned spěchali domů. Ze svateb nic nebylo.

Tak se stalo, že nedaleko svrčovského hradu se objevila propast a je tam podnes. Hrad už dávno vyhořel a z jeho kamene si lidé postavili základy statků a chalup v okolních dědinách. Zbyly po něm jenom rozvaliny, stará cesta a vyprávění o černém rytíři a krásné zemance,