Líčení

Líčení - subjektivně (osobně) zaujatý popis

- snaží se zachytit osobní vztah člověka k popisované skutečnosti

- zachycuje i detaily, které v denním chvatu unikají pozornosti

(je možno to přirovnat k situaci, kdy člověk leží na louce a začne si pořádně pořádně všímat, co všechno tam roste a co se tam děje)

např. Já si lehnu do trávy a dívám se na nebe a pozoruji mraky. Někdy vypadají jako drak, jindy zase jako malí beránci, kteří se právě narodili...

- líčení je vhodné zejména k popisu přírody

- velkou úlohu mají obrazná a nevšední pojmenování a vyjádření

např. ...jen v řece zatím uplynulo mnoho vody a ..... je zase o den starší...

K ukázkám:

V některých opravdu převládá líčení - Jezerní kotlina, Odpoledne na louce, Olšovecká skála, v jiných převládá spíše věcný popis - Dílna a Bunkr.

Olšovecká Skála

Když vejdu do Skály, tak mé první oblíbené místo je blízko u břehu. Zde rostou neobyčejné stromy, neobyčejné proto, že na nich visí háčky, zanechané nešikovnými rybáři.

Z toho břehu je krásný rozhled na vodní hladinu a často jsou tam vidět ryby, například kapr nebo půlmetrová štika a okouni. Jsou tam proto, že mají blízko úkryt z kořenů stromů.

Když jsem tam nedávno byl, tak tam plavalo celé hejno ryb. Chvíli jsem je pozoroval a pak mě napadlo, že bych tam mohl hodit malý kamínek. Hodil jsem ho tam a všechny ryby se hned schovaly. Kromě štiky, která byla stará a asi nahluchlá. Hodil jsem tam další kamínek a odplavala i ta štika.

Pak se jdu podívat na Olšovec z výšky. To jdu pořád do kopce, který je kamenitý, a když jsem na vrcholu skalnatého srázu, mám nádherný rozhled na celou ves. Kolem rostou stromy a na nich si hrají často veverky na honěnou. Když se dívám dolů, vždycky hledám svůj domov, je to jak v pohádce, všechno jak na dlani.

Dílna

Nejraději jsem v čerstvě vymalované dílně. Svůj koutek mám vymalován zeleně. Mám tam spoustu poctivě uspořádaného nářadí. Vždy, když mě někdo naštve tak jdu do dílny něco opravit nebo vykutit a tím se odreaguji. Je tam spousta různých šroubku a matek, které se dají použít na náš poslední vynález, jamajský bob.

Líbí se mi různé stroje nebo motory. Je to dobrý pocit, když se něco pokazí a vy to umíte opravit, aby to fungovalo. Vždy, když se s mým kamarádem Bedřichem vrátíme z projížďky, tak jdeme dotáhnout plechy na našem stroji 0,5 pincek.

V garáži je víc nářadí, než je většinou potřeba, ale chybí nám autogen. Jelikož neumíme svářet, tak stejně musíme chodit za tátou, aby sesvářel, co potřebujeme.

A když padne noc, tak s kutilstvím skončím.

Odpoledne na louce

Mé nejoblíbenější místo je na louce nad Koláčkovou ohradou.

Z ní pozoruji cestu, na níž jezdí auta a občas spatřím i nějakého cyklistu nebo chodce. Ale většinou pozoruji motýlky, kteří poletují z květu na květ, a včelky, které poctivě sbírají šťávu z květů. Někdy z louky zahlédnu i mladé srnky, které se pasou těsně u lesa, to aby se v případě nebezpečí mohly rychle schovat.

V ohradě kousek ode mne se pasou koníci. Klisna se stará o své hnědé hříbátko s bílou lysinkou uprostřed hlavy. Hříbátko vesele poskakuje kolem klisny, ale když se k němu klisna přiblíží, hříbátko zase kousek odběhne. Klisna to zkusí znovu, ale hříbátko pouteče zase. Klisnu to přestane bavit a jde se raději pást.

Já si lehnu do trávy a dívám se na nebe a pozoruji mraky. Někdy vypadají jako drak, jindy zase jako malí beránci, kteří se právě narodili.

Odpoledne se přehouplo jako nic a pomalu se začíná stmívat. Já se raději vydám k domovu, protože bych mohla dostat vynadáno za to, že jsem zase přišla pozdě.

Bunkr

Já a moji kamarádi jsme si postavili bunkr v malém lesíčku na mezi. Nad lesíkem začíná porost louky a nad loukou vede cesta, po které jezdí hlavně traktory. Poblíž roste další malý lesík, ve kterém je víc keřů než stromů. Z okna bunkru vidíme na nedaleký opuštěný a tajemný teletník.

V našem bunkru má každý člen své místo. Hrajeme tam různé stolní hry, bavíme se o holkách a různých dalších důležitých věcech, občas v něm i spíme. Je tam pěkná zima, ale až po půlnoci, a ráno nás vždycky probudí teplé sluneční paprsky. Večer si zase vylezeme na terasu na střeše bunkru, tam si sedneme na lavky a sledujeme západ slunce.

Náš bunkr je něco, co nás těší, co jsme si vybudovali my sami, a jsme rádi, že ho máme.

Jezerní kotlina

Kde bych chtěla žít? Asi by to bylo nějaké odlehlé místo. Třeba v knížkách jich najdeme mnoho. Kdybych si mezi nimi mohla vybrat, asi by to byla Jezerní kotlina z mé nejoblíbenější knihy. Představuji si to asi takto:

Vyšla jsem si z domu a jdu po zarosené trávě plné rozvíjejících se květin. Před sebou vidím obrovskou proláklinu ve skále, přes kterou mám strach přejít. A najednou slyším bublání potůčku. Sejdu o kousek níž a přede mnou pramení potok. Rozhodnu se, že půjdu proti jeho proudu, a tak prvně přicházím do Jezerní kotliny.

Přede mnou vystupuje krásná jarní krajina. Na první pohled jsem si ji oblíbila. Vidím před sebou obrovské průzračné jezero, ve kterém plavou hejna rybek. Na krajích jezera se třpytí zlatý písek. Nad jezerem poletují různobarevní ptáčci a motýli. Do jezera zabíhají obrovská skaliska.

Když k nim přijdu blíž, povšimnu si ve skále malého otvoru. Je to malá útulná jeskyně. Rozhodnu se, že ji prozkoumám, a tak zjistím, že větší část jezera zabíhá do jeskyně. Za jeskyní jsou vodopády, protože slyším šumění vody.

Když vyjdu ven z jeskyně, tak si uvědomím, jaké je to zvláštní, ale krásné místo. Celé jezero se skalami obklopuje les, ve kterém žije spousta zvířat.

V tomto místě bych chtěla žít.