Kdo je autorem?

Zkuste poznat, kterou ukázku napsal žák, a kterou opravdový spisovatel.

1

A tak se dali do řeči...

Bruno vyprávěl Jirkovi, jaké to je být křečkem. Vstávat v jedenáct, pořád plná miska žrádla a čisté vody a žádná práce, jen je to někdy nuda.

Také mu Bruno povídal o tom, že vždycky chtěl poznat, jaké je to žít na svobodě.

„Jirko, dopřál bys mi aspoň jeden den na svobodě?"

„Bruno, ale víš, že je to nebezpečné? A navíc bych nechtěl přijít o tak nadaného křečka."

Bruno každý den Jirku prosil, až ho nakonec Bruno přemluvil. Ale musel slíbit, že se do večera vrátí domů.

Bruno byl šťastný, že konečně pozná svobodu.

Jirka ho donesl na zahradu, tam se mu moc líbilo.

Za plotem to ale bylo horší. Měl hlad, tak se vydal sehnat něco k snědku. Při hledání ve vysoké trávě narazil na velkého kocoura, ten neváhal a rozběhl se za ním. Bruno utíkal ze všech sil, ale zachránila ho díra v zemi, do které se schoval.

V té díře ale žily vosy a hned se začaly bránit. „Aú!" Vyskočil z díry a pelášil k lesu. Kocour se lekl a začal taky utíkat. Ale naštěstí utíkal opačným směrem a roj vos za ním.

Bruno se zastavil až na okraji lesa. Byla už tma. Bruno byl unavený, tak si lehl a spal, jako když ho do vody hodí.

Ráno ho probudilo hlasité volání: „Bruno!"

Bruno se rozběhl za Jirkovým hlasem. Když ho našel, skočil mu do dlaní. „Jirko, už nikdy neopustím tebe, ani mé bezpečné terárko. Doma je mi nejlíp!"

2

„Narodil jsem se v zajetí."

„To je smutné," odpověděl Jirka.

„Ale to není to nejsmutnější," řekl Bruno. „Nejsmutnější je, že jak jsem se narodil, tak jsem s rodiči byl jenom nedlouho, protože si maminku a tatínka jeden pán vzal domů."

„To mě mrzí," odvětil Jirka.

„A co ty?" zeptal se Bruno.

„Já jsem se narodil v nemocnici, ale teď' žiju doma a mám malou sestřičku. Sice jsem chtěl brášku, ale mám sestru."

„Aha, a co chceš v životě dokázat?"

„No, chtěl jsem být fotbalistou, a ty?"

„Já jsem se ze všeho nejvíc chtěl dostat do přírody. Chtěl jsem totiž být volný, ne celý život v zajetí."

„Aha, tak víš co? Můžeme jet do lesa na konci města."

„To bys pro mě udělal?"

„To víš že jo."

„Děkuji ti moc."

„Ještě se moc netěš, ještě se musíme dostat přes celé město."

A tak vzal Jirka Bruna do ruky a šli dolů...

...

...A o něco později Jirka zvolal: „Podívej, Bruno, les!"

A tak s kolem zastavili u lesa a vešli do něj.

Měli pořád větší a větší hlad.

A najednou...

„Jirko, já něco cítím."

„A co cítíš?"

„Cítím skvělou mrkev v tamtom pařezu."

„Jdi se tam podívat, tam kde je díra."

A tak se tam šel Bruno podívat a uviděl malý stůl a na něm voňavou mrkvičku. Chtěl ji už sníst, když v tom slyšel cupitání.

Podíval se za sebe a najednou uviděl dva staré křečky.

„Kdo jste?" zeptal se.

Oba si ho prohlíželi najednou řekli: „Synu, to jsme přece my!"

„Cože, mami, tati? Tak jsem vás našel."

Když vyšli všichni ven, tak se Jirka ptal: „Kdo to je?"

„To jsou moji rodiče. Jirko, tohle je táta."

Avšak Jirka jen slyšel od Brunova táty pouze: písk, písk.

Já mu nerozumím.

„A mně rozumíte?" ptala se hned stručně Brunova máma.

„A-a-ano."

A tak dal Jirka všechny tři do košíku a jeli domů.

„No jo, ale co teď', máma vás moc dobře neuvítá."

„No jo, to je pravda," zarazil se Bruno

„Mám nápad! Vedle našeho domu je tlustý strom, můžete se tam zabydlet," napadlo Jirku.

„To by nám bohatě stačilo," řekla Brunova máma.

A tak dojeli domů a rodiče Bruna dal k díře v kořenu stromu. Pak šel s Brunem domů a každý den chodili na návštěvu ke kořenu a všichni žili šťastně až do smrti.

3

Povídali si o všem možném, o škole, o prázdninách, co budou dělat, když najednou do pokoje vtrhl strýc, který šel kolem dveří.

Jirkův šílený strýc, byl vědec, ale nějak se mu v laboratoři nedařilo. Většina pokusů dopadla nečekaným výbuchem a firmě, ve které pracoval, bral mnoho peněz, které nezhodnocoval. Takže (nepřekvapivě) ho zaměstnavatel nechtěl a vyhodil ho. Strýc se ale nenechal odradit a začal dělat vlastní pokusy doma (nikdo neví, jaké pokusy dělá, všechno je podle něj „přísně tajné".)

Teď se nějak dozvěděl o mluvícím křečkovi.

Strýc vletěl do pokoje a jako blesk chytl klec s Brunem a utíkal pryč k autu. Hodil klec do kufru, nasedl, a rozjel se plný nadšení jak Sebastian Vettel. Během několika minut byl na dálnici, odkud směroval ke své staré laboratoři v Praze. Nejel ani 10 minut a měl policajty v patách, ale strýc si jich nevšímal, neboť byl plný nadšení a odhodlání dostat toho křečka do laboratoře.

Neměl křečky moc v lásce. Ale tenhle křeček mluví a byl si jistý, že s ním vydělá mnoho peněz a získá zpět své místo v laboratoři.

Křeček byl slušný a zdvořilý, takže nenaříkal, nezkoušel utéct, i když tušil, co se asi bude dít.

Patnáct minut od laboratoře (policajty měl stále v patách) zavolal své staré firmě, že jim veze mluvícího křečka. Ředitel firmy byl z té zprávy nadšený a začal chystat testy, které budou na křečkovi provádět.

Strýc pak vesele zavěsil a usmíval se od ucha k uchu.

Najednou spatřil před sebou vzrostlý strom, ale bylo už pozdě. Buch! Křach! Auto bylo k nepoznání.

O den později se strýc probudil v nemocnici. „Kde jsem?" zeptal se ospale. Najednou si vzpomněl na křečka, vyskočil z postele a zkoušel najít dveře. Dveře otevřel, rozběhl se a narazil na dva policisty.

„A teď se vás zeptáme na pár otázek," řekl ten vyšší. „Třeba proč jste jel rychlostí 170 km za hodinu?" zeptal se ten druhý. „A hlavně, jak to že nemáte řidičský průkaz?" zeptali se oba zároveň.

Pozdě večer našel Jirka Bruna u dveří bytu a ptal se, co se stalo.

„Jak auto narazilo, tak jsem rychle vylezl ven a pospíchal domů, ještě že jsem se díval, kudy jsme jeli..." začal vyprávět unavený křeček.

A pak šli vesele dovnitř, ale tentokrát zamkli za sebou dveře.

A strýc? Leží v blázinci dodnes a pokud ho nepustí, tak je Bruno v bezpečí...

4

Ve škole šlo všechno jako na drátkách. Jirka měl aktovku pěkně opřenou o lavici a paní učitelka s dětmi četla. Číst uměli z první třídy, ale pořád bylo zapotřebí čtení procvičovat. Není to nic jednoduchého. Bruno pozorně naslouchal a opatrně koukal ven škvírou na boku aktovky. Všechno bylo neznámé a nadmíru zajímavé.

O přestávce Jirka Bruna jenom pohladil, vyměnil učebnice a hned aktovku zase zavřel. Nechtěl, aby ostatní děti věděly, že má s sebou ve škole křečka. Možná je to zakázané. Kromě toho by si určitě všichni chtěli s Brunem hrát. A kdyby se dozvěděli, že Bruno je křeček mluvící, každý by ho chtěl mít jen pro sebe. Nakonec by si ho třeba odnesli nějací vědci, aby vyzkoumali, proč mluví. O to Bruno ani Jirka nestáli. Tak raději mlčeli.

Poslední hodinu byl tělocvik. Jirka s ostatními dětmi pelášil k tělocvičně. Aktovka, kterou držel v ruce, se při běhu rozhoupala. Vysypala se z ní hrst pilin. To nepříjemně překvapilo pana školníka, který si to právě rázoval po chodbě.

Jirka se polekal. Zůstal stát, ale neodvážil se ani špitnout. Jen pevně svíral aktovku s Brunem. Pana školníka po chodbách vždycky doprovázel věrný černý kocour Mour, mistr republiky v myšilovu.

Tentokrát se zdržel ve sklepě při pravidelné kontrole myší ve skladu. Teprve teď běžel ke svému pánovi. Ucítil křečka a okamžitě změnil směr. Odrazil se a obrovitým skokem dopadl na Jirkovu aktovku. Zaťal do ní ostré drápy a z tlamy se mu vydralo strašlivé lovecké zamňoukání...