Dokončení příběhu

1

Skřítek Nils

Bertil stál u okna a díval se ven. Začalo se smrákat. Venku byla mlha, zima a ošklivo. Bertil čekal na maminku a na tatínka, až se vrátí domů. Čekal tak toužebně, že by nebylo divu, kdyby se objevili ve světle pouliční lampy. Tolik usilovně je vyhlížel. U té lampy je vždycky uviděl nejdřív. Maminka většinou přicházela o chviličku dřív než tatínek. Rodiče odešli každý den do práce a Bertil zůstal sám doma. Maminka mu pokaždé připravila oběd, aby se mohl najíst, kdyby dostal hlad. Když přišla domů, dostal večeři. Jenže Bertila ani trochu nebavilo jíst samotného.

Vůbec to byla strašná otrava, být celé dlouhé dny doma sám a nemít si s kým povídat. Jistě, mohl jít na dvůr a hrát si tam, kdyby chtěl, ale teď na podzim bylo špatné počasí a žádné děti ven nechodily. Jak se ten čas vleče! Bertil už nevěděl, co má dělat. Hračky ho dávno přestaly bavit. Ostatně neměl jich nijak moc. Všechny knížky si prohlédl od první do poslední stránky. Číst ještě neuměl. Bylo mu teprve šest let. V koutech pokoje byla tma, ale Bertilovi se nechtělo rozsvěcet. Stejně nemá co dělat. Všechno mu připadalo tak smutné, že si lehl na chvíli na postel.

Bude přemýšlet, jak je nešťastný. Vždycky se takhle osamělý necítil. Dřív měl sestru. Jmenovala se Marta. Jenže jednou přišla ze školy a onemocněla. Byla nemocná týden a pak zemřela. Slzy se Bertilovi rozkutálely po tvářích, když si uvědomil, jak je teď sám. V tu chvíli cosi zaslechl. Drobné krůčky pod postelí. Copak tu straší, pomyslel si Bertil a nahnul se přes okraj postele, aby se pod ni podíval. A tam uviděl něco zvláštního. Pod postelí stál - ano, stál tam maličký kluk. Nebyl větší než palec.

„Ahoj," řekl chlapeček.

„Ahoj," pozdravil Bertil zaraženě.

„Ahoj, ahoj," řekl znovu ten malý. Potom nastalo ticho.

„Co jsi zač?" zeptal se Bertil. „A co děláš pod mou postelí?"

„Jsem skřítek Nils Karlsson," odpověděl chlapeček. „A bydlím tady. Tedy ne přímo pod tvou postelí, ale dole pod schody. Vchod mám tamhle v rohu." Ukázal k velké díře pod Bertilovou postelí.

„Už tu bydlíš dlouho?" zeptal se ho Bertil.

„Ne, teprve dva dny," řekl drobeček. „Předtím jsem bydlel pod kořenem stromu v Konvalinkovém lese, ale to víš, když přijde podzim, skřitek má najednou života v přírodě dost a radši se uchýlí do města. Měl jsem štěstí, že mi tady u vás jedna myš pronajala pokoj. Přestěhovala se k sestře na nové sídliště v Södertälje...“

Pak se zadíval jasnýma očima na Bertila. „Co děláš celé dny?" zeptal se.

„No, ani nic. Vlastně vůbec nic."

„Hm, já taky ne," řekl skřítek.

„Strašná," souhlasil Bertil.

„Tak přijď někdy za mnou dolů," navrhl skřítek dychtivě.

Bertil se rozesmál. „Ty si vážně myslíš, že bych prolezl tou dírou?" zeptal se.

„To je nejjednodušší věc na světě," odpověděl skřítek. „Klepneš na ten hřebík vedle díry a řekneš čáry máry hned! V tu chvíli budeš stejně malý jako já."

„Opravdu?" divil se Bertil. „Ale co až se vrátí maminka s tatínkem domů? Budu zase velký?"

„To víš, že ano," přikývl skřítek. „Poklepeš na hřebík a řekneš zase čáry máry hned! a budeš velký."

„Podivné," kroutil Bertil hlavou. „A ty někdy můžeš být velký jako já?"

„Ne, to bohužel nemůžu. Ale bylo by fajn, kdybys za mnou někdy přišel."

„Tak jdeme na to!" rozhodl se Bertil...

2

Vítej doma, křečku

Bruno se k Jirkovi nastěhoval, když byl ještě docela malý. Stalo se to jen několik dní nato, co se Jirkovi narodila sestřička Karolínka. Takové zklamání! Jirka se těšil na brášku. Hráli by spolu fotbal, závodili s autíčky, stavěli by tunely. Jenomže to rodiče vůbec nezajímalo. Namísto brášky se mamince klidně narodila sestřička.

Když už tedy neměl brášku, přál si Jirka alespoň nějaké zvířátko. Úplně malé, hlavně aby bylo jeho. Sestřička stejně pořád jenom brečela. Neuměla nic jiného. Neřekla jediné slovo a neměla ani zuby! Prostě miminko. A copak si člověk může s miminkem popovídat? Samozřejmě že ne.

Nakonec Jirka přemluvil dědečka a jednoho dne se společně vydali do obchodu, kde se prodávala zvířátka. Panečku, tam jich bylo! Rybičky, papoušci, morčata, pískomilové, králíci, křečci, a dokonce jeden chameleon. Seděl v teráriu a znechuceně si prohlížel nakupující. Moc se mu asi nelíbili, jelikož naštvaně prskal. Jirka se dlouho pozorně rozhlížel. Všechna zvířata byla krásná.

Najednou uviděl maličkého křečka s kožíškem v barvě pouštního písku. A věděl, že je to on. Tenhle křeček musí být jeho! Byl nádherný, roztomilý a jistě nesmírně chytrý. Prostě křeček jako stvořený pro Jirku.

Když přišli všichni domů, maminka se rozzlobila. Jak mohou donést hlodavce k novorozenci? Nechápala. Copak je to za nerozumný nápad? Co když má nějaké nemoci? ptala se celá rozčílená. Nakonec se přece jen dala přemluvit a křeček směl zůstat s Jirkou. Měl však přísně zakázáno opustit Jirkův pokoj, a to Jirka rád slíbil.

Potom společně s dědečkem ukázali křečkovi jeho nový domov. Čekalo na něj velké terárium plné pilin, a v něm dřevěný domeček, miska se zrním, kapátko s vodou, prolézačky a kolotoč. Kromě toho dostal i jméno, od dědečka. Bruno se jmenoval dědečkův první pes. A teď i Jirkův křeček.

Bruno si ve svém novém pelíšku brzy zvykl. Líbily se mu složité prolézačky, které mu postavil dědeček. Zamlouval se mu kolotoč, na kterém se mohl dosyta vyřádit. Zrní bylo chutné, bezvadně se křečkovalo. Voda čistá. Bruno si rozhodně neměl na co stěžovat.

Jirka měl z Bruna velkou radost. Fotbal s ním sice hrát nemohl, ale užili si spoustu legrace. Za pár dní se Bruno nechal poprvé po hladit. Od té doby ho Jirka mohl nosit v dlani. Ukázal mu celý svůj pokoj, autíčka, čítanku, matematiku i výhled z okna. Bruno byl moc spokojený.

A tak jednoho dne, když se ho Jirka zeptal: „Jak se máš?" Bruno zdvořile odpověděl: „Dobře, děkuji za optání. A jak se vede tobě?" Byl to slušně vychovaný hlodavec.

Jirka ale vytřeštil oči, zalapal po dechu a klesl na židli. „Co-co-cože?" šokovaně vykoktal. Promnul si oči, přestože odpověď samozřejmě slyšel ušima. Měl pocit, že se mu to zdá. Jeho křeček mluví!

Ale nezdálo se mu to. A Bruno byl takovou nezdvořilostí nemile překvapený. „No, snad jsem tolik neřekl," odvětil dotčeně a podrbal se přední tlapkou za ouškem.

„Ne!" vyhrkl Jirka. „To ne! Já jenom... divím se... že mluvíš..." vysvětloval poněkud nesouvisle. „Člověče, křečku, jak to?!"

Křeček kývl hlavou. „Prostě mluvím. Jako jsou mezi lidmi nemluvové, tak se zase mezi křečky občas objeví nějaký ten mluvící. Ale jak tak koukám, možná jsem měl raději mlčet."

„Vůbec ne!" povyskočil Jirka na židli. „Ještě nikdy jsem nemluvil s křečkem. Povídej!"

A tak se dali do řeči...