Za naší zahradou je stará brána .

V bráně je otvor, kterým svítí světlo.

Byla jsem zvědavá, co to tak může svítit .

Podívala jsem se do otvoru a uviděla stádo jednorožců.

Jeden jednorožec zvedl hlavu a přišel k bráně .

Naznačil mi, že mám jít za ním .

Prošla jsem branou a změnila jsem se v jednorožce .

Se stádem jsem letěli do vesmíru, kde jsme přistáli na planetě jednorožců.

Bylo to tam nádherné, uviděla jsem duhu, prošla jsem pod ní a zase jsem byla člověkem.

Nikdy na ten zážitek nezapomenu.

Jednou jsem šel do lesa na houby, sbíral jsem praváky, bedly a babky, když jsem jednou zahlédl v křoví velkého praváka, šel jsem ho vzít a najednou jsem za tím křovím uviděl velkou bránu.

Říkal jsem si, co za tou bránou asi je, tak jsem neváhal a otevřel jsem ji. Když jsem tam vešel, tak bylo všechno jiné, všechno bylo vzhůru nohama. Lidé tam byli malí a zelení, bylo to opravdu divné. Najednou ke mě přiběhl pejsek, který měl dva ocasy a tři oči. Nejprve jsem se ho bál, ale pejsek mě olízl a začal na mě mluvit, že se nemám ničeho bát, že jsou tam všichni mírumilovní a ukázal mi jejich svět, který nebyl moc velký.

Houby tam měly obří a oni v nich bydleli, bylo to opravdu fascinující. V řece tekla čokoláda a plavaly jahody. Stromy byly z cukrové vaty a jejich kmen byl z jablečného pendreku. Neváhal jsem ani chvíli a hned jsem se dal do mlsání.

Když se blížil večer, já si nabalil plný košík sladkostí a rozloučil jsem se všemi novými kamarády.

Poté jsem se rozběhl a proběhl branou, ale všechny sladkosti se proměnily v houby. Byl jsem z toho zklamaný, ale nikdy nezapomenu, co jsem viděl na druhé straně.

Vstoupil jsem do brány a najednou se přede mnou objevil dvůr, připadal mi nějak povědomý. V chlévě byly krávy, koně a prasata a po dvoře chodily slepice. Vypadalo to tam novější, ale podobné dvoru, kde bydlel děda. Z kuchyně byla cítit vůně oběda. Paní v šátku vařila bramborové knedlíky s povidly. Na dvoře si hrály děti a jejich tatínek sekal dřevo.

Zeptal jsem se pána, jak se jmenuje. Pán mi odpověděl : „Já jsem František a tohle je moje žena Žofie a naši synové se jmenují Pepa, František a Jaroslav.“

Doma jsem si prohlížel s tatínkem rodinné fotografie.

Na jedné fotografii byla tatínkova rodina, když byl malý. Vypadali jako ti lidé za bránou. Uvědomil jsem si, že ti lidé za branou byli tatínkovi rodiče a bratři.

Brána mě přenesla asi o 45 let zpět v čase.

Klopýtal jsem deštěm promočeným lesem, když najednou jsem narazil na starou, zrezivělou bránu. Nikdy jsem o ní neslyšel a nikdy jsem ji tady neviděl, což mě dost překvapilo. Čekal bych, že někdo tu bránu našel dříve než já, byla celkem schovaná, nikoli však dost na to, aby ji nikdo nikdy neviděl.

Brána byla velice podivná, když jsem se skrz ni podíval, byl tam vidět úplně jiný svět. Uprostřed lesa stál obrovský hrad a bylo tam živo. Vypadalo to dokonce, že se tam chystá nějaká slavnost.

Chvíli jsem váhal, ale zanedlouho jsem pomalu otevřel a prošel zrezivělou bránou - portálem, a co jsem tam uviděl mě nepříjemně překvapilo. Hrad byl opuštěný a zničený. Ale nikoli zničený přírodou, vypadalo to, jako by ho někdo nedávno přepadl, ale než odešel, tak vzal všechno cenné s sebou. Prošel jsem hradem a polorozbořenými vraty jsem vyšel opět ven. Nikoliv však do džungle, kterou jsem viděl v lese doma. Před sebou jsem viděl poušť, která pokračovala do nekonečna.

Jediná jiná věc, kterou jsem viděl kromě hradu, byla nějaká velká černá věc, ale byla moc daleko na to, abych mohl vidět, co to je.

Když jsem se k té věci přiblížil, tak jsem zjistil, že je to mnohem větší, než jsem si představoval. Byla to 100 metrů dlouhá a asi 70 metrů široká vesmírná loď (alespoň to vypadalo jako vesmírná loď). Párkrát jsem to obešel, ale neodvážil jsem se do ní vstoupit.

Začalo se stmívat, tak jsem se rozhodl, že se vrátím ke hradu a rezavou brankou zpět domů. Jak jsem šel, tak jsem přemýšlel, kolik by na tomto světě mohlo být tajemství. Došel jsem k bráně, kde jsem zase viděl všude kolem hustý les.

Prošel jsem velkou bránou, a podíval jsem se kolem sebe, místo lesa a cesty domů byla všude poušť, jediné co tu bylo, byla velká brána a údolí, kde by měl být můj domov. V dálce jsem, myslim, viděl velkou, černou vesmírnou loď...

Já bych chtěl vidět za bránou mého dědečka, který před třemi roky zemřel a který mi hodně chybí, kterého jsem měl rád a naučil mě hodně věcí.

Když jsem odhrnula křoví tak tam byla obrovská brána a moje zvědavost byla tak moc velká, že jsem se rozhodla bránu otevřít.

Na poprvé mi brána nešla otevřít, tak jsem více zatlačila a bylo to, brána se otevřela. Rozhodla jsem se vejít dovnitř, když jsem vešla dovnitř, tak najednou BUM, PRÁSK, hrozně jsem se lekla, ohlídla jsem se za sebe a brána byla zavřená, šla jsem tedy dál.

Cítila jsem se tam skvěle, kolem mě byli lidi úplně jiní než u nás. Všichni si tam pomáhali a byli na sebe milí. Nikdo tam nekradl a hlavně se měli rádi.

Šla jsem se podívat do místních obchodů. Vešla jsem do obchodu a hned se mě tam ujala jedna paní, ktera mě provedla a ukázala celé okolí. Měli tam náměstí, domy, obchody, hasičskou zbrojnici, nemocnici, policejní stanice. Prostě všechno co je u nás, kromě továren a elektráren.

Už se stmívalo a já se musela vrátit domů, tak mě ta paní zavedla až k bráně a otevřela mi ji a řekla mi, ať o tomto místě nikomu neříkám, ale že já se sem můžu podívat kdykoli.

Za branou byl portál, který mě vzal do světa vánočních skřítků.

Skřítci chtěli pomoct s vánočními dárky a já jsem s radostí přiložila ruku k dílu.

Ale potom jsem uviděla za stromem jednoho skřítka, který nepracoval a zeptala jsem se ho: „Proč nepracuješ?“ Ale on neodpověděl a skrčil se na zem. Vedle něj ležel rozepsaný dopis. Zvedla jsem ho a bylo v něm napsáno: „Milý Ježíšku, hrozně moc bych si přál rodinu, která mi minulý týden zmizela.“

A tak jsem ho vzala za ruku a odvedla branou k nám domů. Maminka se divila, kdo to je,  ale já jsem jí všechno řekla i to, že za naší branou je portál a že vede do země skřítků.

A tak jsem si ho nechala a on byl u nás jako doma.

Jednou jsem šel do lesa. Najednou jsem viděl modrofialový záblesk od staré obrovské vrby. Lekl jsem se, ale zvědavost mě táhla dál. Tak jsem šel ke staré vrbě. Kdyš jsem tam dorazil, odhrnul jsem dlouhatánské listnaté teňunké větvičky, spatřil jsem tam obrovskou díru ve vrbě. Tak jsem do ní vlezl, najednou jsem se začal točit, a když jsem pomyslel, co se stane, tak jsem se objevil v krásné kouzelné zimní elfské zemi, kde to bylo tak krásné, že když jsem se vrátil domů a šel jsem večer spát a oddělal jsem peřinu, tak tam byla celá krásná elfská zimní výzbroj.

Jednoho dne v červnu, byl to pátek, jsem stříhal křoví. V tom najednou jsem střihl trošku víc a uviděl jsem tajemnou bránu. Zavolal jsem sestru. Po chvíli rozmýšlení jsme se dohodli, že tam půjdeme. Ještě předtím jsem si radši vzal sekeru, kdyby náhodou, otevřel jsem bránu a najednou jsme viděli krásnou zimní krajinu. Tak jsme si šli domů pro bundy, aby nám nebyla zima.

Jak jsme vešli dál, viděl jsem malé elfy, jak bruslí na zamrzlém rybníku. Bylo jich tam možná i milion, protože další se koulovali, sáňkovali atd. Pak jsme si všimli velkého zámku z ledu, šli jsme se podívat, uvnitř to bylo nádherné, byly tam lustry i okna z ledu, a taky tam byly schody nahoru, ale tam jsme nešli, protože jsme byly zaujati tou krásnou krajinou.

Elfové nebyli zlí, byli hodní, dokonce nám jeden půjčil sáně, tak jsme neváhali a sjeli jsme si kopeček. Po asi hodině zjistila sestra, že za půl hodiny přijede mamka a taťka a měli by o nás strach, tak jsme se rozloučili a vrátili jsme se bránou zpět...

Já bych chtěl za branou vidět obrovskou halu s motorkama a kopce jídla, kde bych se strašně najedl, až bych málem praskl, potom bych chtěl za branou vidět, jak tam jsou nějaké starodavné zbraně a nože:)

Tak jsem tam vešla a co jsem neviděla, krásného grošáka se sedlem a kráskou uzdečkou. Odvedla jsem si ho domů, vypucovala a dala jsem mu seno. Druhý den jsme jeli na dlouhou vycházku.

Když jsem otevřela branku cítila jsem vůni čokolády, a tak jsem šla dál.

Nevěřila jsem vlastním očím. Všude kolem mě byly domy z čokolády mraky z cukrové vaty cesty z oplatků a potoky s kakaa. Lidé tam jezdili v karamelových autech. No řeknu to takhle, to by jsem nebyla já, kdybych to všechno nezačala ochutnávat, snědla jsem pár domů, pár cest a nakonec jsem to zapila potokem.

Potom mi začalo být s toho sladkého špatně, tak jsem se odebrala a šla domů. Nakonec jsem byla ráda, že jsem zase ve svém pokojíku plném nejedlých věcí.

Za bránou je skrytý les, který je kouzelný a žijí tam bájná stvoření, např. oslodrak Teodor. Tento mýtický drak je téměř vyhynulý, takže žije jen v kouzelném lese, ale žijí tam i jiná bájná stvoření, jako třeba ptákus rosolovitus, slípkus raptorus.

Slípkus raptorus je neuvěřitelně nebezpečný tvor, ale je velice stupidní, takže se mu dá jednoduše vyhnout. Slípkus raptorus je bohužel natolik stupidní, že když nic neuloví tak, si rád dá ... .

Ptákus rosolus je všežravec, takže po vás nepůjde, dokud ho nenaštvete. Jsou tam i vzácné plodiny, třeba léčivé borůvky, které vyléčí stupiditu, ale bohužel slípkus raptorus je masožravé stvoření, takže nejí žádné bobule.

Oslodrak Teodor se živí pouze masem. Oslodrakovi Teodorovi se tak říká, protože jí osly.

Jsou tam i skřítci jménem skřítkus otravus, kteří ti ukradnou tvé věci ve spánku. Dávejte si proto pozor na své věci, nebo je nadobro ztratíte.

Kdybych našla nějaké tajemné dveře, představovala bych si tam stádo koní, kteří pobíhají po krásně rozkvetlé louce. Koně jsou černé barvy s hustou dlouhou hřívou, velkýma očima a dlouhými řasami. Srst je smetanově hebká. Koně by se dali ochočit.

Takhle bych si představovala něco za tajemnými dveřmi,

Kdybych našla ztracenou branku nebo vrata, tak bych si přála za nimi najít louku.

Na té louce by rostly krásné květiny zářící mnoha barvami a různých tvarů a vůní a byly by jedlé.

Také stromy by byly ozdobeny květy a světýlky,

Byla by tu velká dlouhá modrá obloha s růžovými cukrovými mráčky.

Létali by tam duhoví motýli a berušky.

Tekl by tam potůček, který by chutnal po malinách.

Jednou možná i toto bude napsáno.