Jak jsme dělali podlahu

Vojtěch Steklač: Boříkovy lapálie

Jak jsme dělali podlahu

Dělat podlahu je něco strašně jednoduchýho. Zvláště když jsme objevili, že na nádraží, kousek od naší kůlny, ze které budujeme klubovnu, je pumpa. Takže jsme začali.
Aleš nasypal do babiččina prádelního hrnce cement a písek a já s Čendou jsme šli pro vodu. Mirek zatím z kůlny vynášel všechno, co bylo na zemi, hlavně prkna.
Čenda pumpoval a já se chechtal, neboť mu to nešlo a voda netekla. Čenda řekl, abych se nesmál a šel to zkusit místo něj, když jsem tak chytrej. Sám se začal odborně koukat do tý roury, co z ní měla vytékat voda. Ale mně stačilo zapumpovat jen třikrát a vody teklo najednou tolik, že se Čenda musel běžet domů převlíknout, protože měl zmáčenou košili a z kalhot mu tekly loužičky. To proto, že se koukal do roury a nevěřil, že já umím pumpovat líp.
Vrátil jsem se s plnou konví a oznámil Čendovu nehodu.
"To nevadí," pravil moudře Aleš, "my tři na to úplně stačíme. Až se Čenda vrátí, bude mrkat."
"Samozřejmě," řekl Mirek a nalil vodu na cement v prádelním hrnci. Aleš vzal kvedlačku a začal míchat.
"Budeme potřebovat takových deset hrnců a podlaha bude báječná," liboval si.
"A odkud začneme?" zeptal jsem se.
"To je fuk," řekl Aleš a převrhl s Mirkem beton přímo doprostřed kůlny.
Šedá kaše se rozlila jako malá louže a Mirek bujaře zvolal: "Další!"
A do hrnce putovala další půlka pytle s cementem a další písek. Za chvíli to v kůlně vypadalo jako po výlovu třeboňských kaprů. Všude betonové bahno a v něm jsme se jako rybáři brodili my tři.
"Snad už bysme toho měli nechat," řekl nejistě Aleš a opatrně si vysoukal nohavice až ke kolenům.
"Měli jsme radši začít od zadní stěny kůlny a pomalu postupovat ke dveřím," mínil Mirek a zasmušile si prohlížel své betonové kecky. "Nebo jsme se měli aspoň zout," řekl jsem s povzdechem a začal jsem zvolna vyškrabovat betonovou kaši z tenisek.
"Taky jsme si mohli všimnout, že půda není rovná a že se svažuje," pokračoval Mirek a díval se, jak kaše vytéká dveřmi z kůlny. Najednou jsme všichni byli hrozně chytří.
"Jo, jo, chybami se člověk učí. Půjdeme radši ven," řekl Aleš a rozvážně udělal jeden krok a druhý krok, ale při tom třetím mu noha sklouzla a náš vůdce se posadil do betonu.
"Uf," hekl a vztáhnul ke mně a k Mirkovi upatlané ruce. "Pomozte mi vstát, ale rychle, začínám tuhnout!"
Mirek ho ochotně chytil, jenže Aleš je moc tlustý, takže záchranná akce dopadla úplně naopak. Mirek se svalil na Aleše a oba vypadali jako betonové příšery z nějakého filmu o šílených zednících.
"Mám ten nežád i v žubech," šišlal zlostně Mirek a plival kolem dokola. Jak kluci seděli na zemi, byli tak strašně legrační, že jsem se musel smát.
"Chacha!" smál jsem se a opíral se o dveře, když najednou mě ty dveře praštily, jak je někdo otevřel, a já obloukem vyletěl a dopadl mezi Aleše a Mirka.
"Co to tu děláte?" Ve dveřích stál Čenda.
"Ty pitomečku!" zařval jsem a chtěl vstát, jenže Mirek mě stáhnul zpátky.
"Jo, jo, Boříku, kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp."
"Jo, jo, Boříku," opakoval po něm Aleš a pohladil mě po vlasech a po tváři tou svou upatlanou betonovou rukou.
Teď se ovšem rozchechtal Čenda. "Hohó! Vy vypadáte!"
Čendovi se to smálo. Byl převlečený, měl čistou košili, kalhoty a vyleštěné boty.
Aleš se s nevídanou mrštností začal sunout po břichu, a než se Čenda stačil dosyta vysmát, podrazil mu náš vůdce nohy a Čenda se válel v betonové kaši taky.
"Vy jste se zbláznili!" hulákal, ale Mirek nabral hrst kaše a hodil ji po Čendově hlavě.
Čenda ještě stačil uhnout, zato objem Alešova nosu se ztrojnásobil. Aleš na chvíli strnul a potom elegantně vsunul Čendovi za krk hned dvě hrsti betonu najednou. Začala kašová přestřelka.
Mirkovi se podařilo zmocnit se kvedlačky a oháněl se s ní tak dobře, že jsme brzy měli všichni zalepené oči.
"Dost!" zařval pojednou Aleš a zakuckal se, neboť měl zalepenou i pusu. Betonová válka skončila. Vylezli jsme před kůlnu a Aleš se chytil za břicho.
"Sněd jsem aspoň kilo betonu, ouvej, ouvej!"
"To nevadí," těšil ho vlídně Mirek, "zato budeš mít teď betonovej žaludek a můžeš do sebe nacpat, na co budeš mít chuť. Čokoládu, buřty, okurky, šlehačku... "
"Fuj," zasténal Aleš. "Mně se dělá zle."
"Ty vypadáš," ušklíbl jsem se na Čendu, který ze sebe zuřivě škrábal beton.
"A jak myslíš, že vypadáš ty?" oplatil mi Čenda úšklebek a já radši zmlkl.
Namouduši, všichni jsme vypadali stejně, a kdybychom se takhle chtěli vrátit domů, patrně by to mělo neblahé tělesné následky.
"Mám nápad," řekl jsem, "svlíkneme se a u pumpy na nádraží si všechno vypereme."
Kluci přijali můj návrh s nadšením.
Za chvíli jsme všichni čtyři poskakovali kolem pumpy v trenýrkách a prali. Čenda poléval konví šaty a my drhli, ždímali a zase drhli. Čenda, který měl polobotky, závistivě pozoroval, jak si myjeme kecky a tenisky.
Jenže zrovna přijel vlak a na nádraží se vyhrnuli lidi. "Hele," řekl jeden pán a strčil do druhého pána. "Malí čundráci." "Ba ne," odvětil druhý pán, "to nejsou čundráci, ale pěkný syčáci." "Co to povídáte?" vmísila se do debaty starší paní. "Třeba to jsou ubozí sirotci."
Pak přišel pan přednosta. Co ten si o nás myslel, to už jsme se nedozvěděli, protože jsme honem popadli šaty a prchali domů.
Když přišel večer táta, maminka mu suše oznámila: "Bořík nesmí měsíc do kina, protože přilít domů v trenýrkách a ve vlasech měl cement. Ke všemu byl ještě drzý a tvrdil, že se zúčastnil stavby pomníku své třídní učitelky. Což není pravda, neboť jsem jí okamžitě telefonovala, abych si to ověřila."
"Ha-ha-ha!" rozesmál se otec, ale okamžitě přestal, neboť matka se na něj zahleděla velice výhrůžně.
"Hm, to je dobře, žes Boříka potrestala," odkašlal si, "já s ním zase nebudu celý měsíc hrát šachy."
Což mi ale vůbec nevadí, protože hrát šachy s tátou je děsná otrava.