Bajka

Bajka

Je to krátký jinotajný (alegorický) příběh se skrytým významem, který přináší nějaké poučení.

Často v ní vystupují zvířata s lidskými vlastnostmi, mohou v ní ale vystupovat i lidé.

Může být veršovaná i psaná prózou.

Pokud člověk bajky zná, může snadněji rozeznat obdobné situace v běžném životě.

Mnohé příběhy byly vymyšleny již před mnoha staletíi a byly mnohokrát převyprávěny různými autory, přesto jsou stále aktuální i dnes.

K známým autorům patřili:

• Ezop v časech starověkého Řecka
  
• Jean de La Fontaine za časů francouzského krále Ludvíka XIV.
  
• Ivan Andrejevič Krylov za časů carského Ruska.

K známým bajkám patří Vlk a beránek, Lev a myš, Chamtivý pes, Statečný osel, Svině pod dubem, Vlk a pes, Chudý boháč a mnoho dalších.

Zadání: Rozmyslete si, jaké poučení vyplývá z následujících bajek (dvě jsou k zopakování), vzpomínejte, jestli jste již na nějakou podobnou situaci narazili:

Myška, kohout a kocour

Malá myška, která dosud žila v myší skrýši pod dozorem své maminky, zatoužila podívat se do světa.

"Maminko, myslím, že už jsem dost velká a rozumná, ráda bych se podívala ven, na dvůr, a poznala i jiná zvířata, než jsme my, myši," prosila maminku. "Ty hloupoučká, raději zůstaň ještě doma, jsi nezkušená a venku na tebe číhá mnoho nebezpečí," varovala ji stará myš.

Ale malá myška neměla doma stání. Když maminka odběhla sehnat něco k snědku, myška vystrčila hlavu z myší díry a rozhlédla se po dvoře. Byl bílý den a sluníčko pěkně hřálo. "Je tady krásně a teploučko, trochu se proběhnu a hned budu zpátky, maminka nic nepozná," řekla si myška a vyběhla na dvůr.

Rozhlédla se kolem sebe a náhle uviděla nádherné zvíře. Leželo na zápraží, vyhřívalo se na slunci, oči mělo zavřené a nejspíš spalo. Mělo čtyři nohy s měkoučkými tlapkami, hedvábný kožíšek a kulatou hlavu s malými oušky. Myška si všimla, že má u nosu legrační vousky. Pomyslela si: "S takovým milým zvířetem by bylo hezké kamarádit."

Náhle se ozval hrozivý křik: "Kykyryký!" Myška se ohlédla a zkameněla strachem. Před ní se objevil strašný netvor - měl vysoké nohy zakončené ostrými drápy, byl porostlý pestrobarevným peřím, na hlavě měl krvavě rudý hřeben. Právě otvíral špičatý zobák a znovu strašným hlasem zakřičel: "Kykyryký!"

Myška už na nic nečekala a dala se na útěk do své myší díry. Doběhla, sotva popadala dech. Maminka už byla doma. "Propána, kdes byla a co se ti přihodilo?" ptala se.

"Maminko, neposlechla jsem tě a vyšla jsem si sama na dvůr, nezlob se na mě," přiznala se myška.

"A jaké to tam bylo?" ptala se maminka.

"Je tam hezky, světlo a teplo," řekla myška.

"A co ještě jsi tam viděla?" chtěla vědět maminka.

"Viděla jsem dvě zvířata, jedno hrozné a druhé krásné. Hrozné zvíře strašně křičelo, mělo velké drápy, barevné peří a ostrý zobák. Raději jsem před ním utekla."

"Myško, myško, vidíš, jak jsi nezkušená, to byl přece kohout! Od něho ti žádné nebezpečí nehrozí. Nadělá plno křiku, ale neublíží. A jaké bylo to druhé zvíře? Také tě tolik vyděsilo?"

"Maminko, to bylo krásné! Mělo sametový kožíšek, měkoučké tlapky, malá ouška a směšné vousky. Vyhřívalo se na slunci..."

"Dítě nešťastné," zvolala maminka, "měla jsi velké štěstí, že tě to zvíře nezpozorovalo. To byl kocour, náš největší nepřítel!"

Kdo si vybírá přátele jen podle zevnějšku, bývá často zklamán.

Medvědí služba

Žil v lesích jeden myslivec osamělý a nepromluvil s nikým celé dny. Až jednou na mýtině trefil na medvěda. Spřátelili se. Myslivec od té doby bez medvěda nikam nešel,

Vysedávali často na výsluní, však jaké spolu měli debaty, to se říci nedá. Byli málomluvní. Huňatý medvěd a myslivec s holí, jednoho dne si vyšli do okolí. Zářilo žhavé slunce z oblohy a oni šli, šli přes hory a doly.

Však myslivec byl stále pomalejší a naříkat si začal na nohy, Až unaveně usedl a nemohl se hnout. Už nebyl nejmladší. Povídá medvěd: "Našels pěkný kout, tráva je měkká, je tu stín a chlad. Měl bys, můj milý, aspoň chvíli spát. Svěř se mi klidně jako hlídači."

Poustevník kývl, lehl si, párkrát zívl a usnul jako dítě. Medvěd se kolem díval ostražitě a tiše mručel. Vždyť byl na stráži. Vtom přiletěla moucha od pasek, motá se kolem, dotěrně bzučí a míří rovnou na nos poutníka.

Huňatý strážce dostal na ni vztek. Odhání mouchu. Moucha neposlouchá, na spáče čím dál tím víc doráží a sedne si mu rovnou nad oči. To medvěd nevydrží. Vyskočí, popadne balvan, připlíží se tiše a na mouchu ten balvan spustí z výše. Tak poustevníka zbavil mouchy, ale myslivec se probral jenom stěží, ještě dlouho jenom leží.

Pamatuj, doplatíš víc než na morové rány, hloupému příteli když dáš se do ochrany...

Svině pod dubem

Tak žaludů se přejedla pod starým stromem mlsná svině, že břicho sotva uzvedla a svalila se na zem líně. Když probrala se ze spaní, pod dubem rýt se začala v hlíně.

Uviděli to havrani a krákorali: "Hej ty dole, strom, který kořeny má holé, churaví, usychá a hyne."

"Co na tom?" svině zachrochtá a dál se v hlíně ryje zlostně. "Mně na dubu tak nezáleží, jen když tu žaludů dost leží." A ryla zas jak posedlá.

"S tebou je škoda hovoru," mávl dub větví pohněvaně. "Kdybys jen jednou nahoru od země rypák pozvedla, snad poznala bys pravdu prostou, že totiž žaludy na mně rostou..."

A co z toho plyne?

Neměli by i lidé přemýšlet nad tím, co mohou způsobit tím, co právě dělají?

Vlk a beránek

Malý beránek se zatoulal od svého stáda k lesnímu potůčku. Byl parný letní den, ale u potůčku byl příjemný stín, voda tiše bublala a beránek se těšil, že uhasí žízeň. Sklonil hlavu k chladnému proudu vody a začal pít. Nerozhlížel se vpravo ani vlevo, a tak nezpozoroval, že se od lesa blíží vlk.

"Podívejme, to je náhoda, to mám štěstí," pomyslel si vlk, "dva dny jsem nic nejedl, kručí mi v břiše a tady se mi pochoutka sama nabízí! Nejprve ale tomu hlupákovi vyložím, že mám podle práva sto důvodů ho sežrat."

Hrozivě vykulil oči, naježil srst a hrubým hlasem se obořil na beránka: "Jak se opovažuješ, ty malý ničemo, pít z potoka, kam smím chodit jen já? A ještě ke všemu mi kalíš vodu! Svou tlamou jsi rozvířil písek a bláto."

"Jak bych vám, vážený pane vlku, mohl kalit vodu?" bránil se nesměle beránek. "Voda proudí od vás ke mně a navíc od vás stojím daleko, nejméně sto kroků po proudu."

"Ty si ještě dovoluješ mi odmlouvat?" rozčiloval se vlk. "Ano, teď jsem si vzpomněl! Už před rokem jsi na mě byl drzý!"

"To není možné, vzácný pane vlku, před rokem jsem se právě narodil, neuměl jsem udělat ještě ani krok a vás jsem v životě neviděl," odpověděl vyděšený beránek.

"Tak to musel být některý z tvých bratrů, kdo si dovolil otvírat si na mě hubu," pokračoval vlk ve svých výmyslech.

Beránek se třásl strachem: "Nemám bratra, pane vlku, čestné slovo."

"Cože? Nemáš bratra? Tak to byl jiný tvůj příbuzný, otec nebo strýc nebo kdokoliv z tvého stáda. A vůbec! Vaši ochránci mi chtějí jenom škodit; sotva se přiblížím ke stádu, vaši psi mě zuřivě pronásledují a pastevci mě chtějí ubít holemi. Kolikrát jsem musel utíkat tak rychle, že jsem nemohl popadnout dech. A teď nastal čas, kdy ty budeš pykat za všechny vaše činy."

"Jsem ještě malý a za nic nemohu," plakal beránek, "ani stéblo jsem vám přes cestu nepřeložil."

"Jaképak s tebou cavyky," zavrčel vlk. "Ty zasloužíš trest hlavně za to, že mám hlad!"

A nešťastný malý beránek skončil ve vlčích zubech.

Ve světě to chodí tak, že právo je vždy na straně silnějšího.

O chamtivém psu

Po městském tržišti se toulal hladový pes. "To by bylo, aby se tady nenašlo něco k snědku," říkal si pro sebe. A opravdu! Na zemi uviděl velký kus masa, který asi upadl některému trhovci. "To mám dneska štěstí," radoval se v duchu, "raději odnesu maso někam do ústraní, abych o něj nakonec ještě nepřišel." A rozběhl se s masem v zubech pryč z města.

Doběhl k malému jezírku za městem. Běžel po cestičce, která vedla podél jezírka, a náhodou se podíval na hladinu. Jaké překvapení! Proti němu stojí pes a ten má v tlamě také kus masa. "No tohle," pomyslel si pes, "asi jsem nebyl sám, kdo měl dneska štěstí! A zdá se, že on má dokonce větší kus masa než já. Kdybych měl i jeho maso, mohl bych si jeden kus schovat na horší časy."

Nepřemýšlel dlouho a vrhl se proti druhému psovi, aby mu maso sebral. Teprve v chladné vodě se vzpamatoval a pochopil, že viděl jen vlastní odraz na hladině. Při skoku do jezírka otevřel tlamu, jeho maso spadlo do vody a kleslo hluboko ke dnu. Tak byl pes potrestán za svou chamtivost.

Kdo chce stále víc, nemívá nakonec nic.

Lev a myš

Není radno budit lva, když spí. A přece mu myš přeběhla kolem tlap, když podřimoval. Lev zavrčel, vyskočil a hned by se na vetřelce vrhl, kdyby... Kdyby to nebyla mrňavá myška. Sotva ji bylo vidět. A ještě se smála, že se jí lev polekal.

"Ty mrňousku," rozhněval se lev, když myšku konečně v trávě objevil. "Já sice myši nerad, ale tebe musím za tvou opovážlivost sníst." Myš prosila, aby ji lev nechal žít, že už se příště bude chovat ke králi zvířat, jak se sluší. A že prý se mu třeba ještě odvděčí.

"Jak jsi mrňavá, tak jsi drzá," řekl lev pobaveně. Nechal myšku na pokoji a zase usnul.

Spal tvrdě a toho využili dva lovci. Přehodili přes spáče síť, přivázali ho ke stromu a šli do vsi pro posilu. Myška všechno viděla. Sotva lovci zmizeli za kopcem, přiběhla ke stromu a přehryzala provaz, kterým byl lev připoután.

"To abys věděl, že i mrňavá myš ví, co je vděk," řekla.

A i král zvířat tak poznal, že ani ten nejmenší tvor neběhá po světě nadarmo.